5          Exkurz do bádání ve 20. století

            Vydáním miletínské monografie téměř v samém závěru 19. století byla poptávka po podrobném přehledu místních dějin na dlouho dobu dostatečně suplována. Přestože se již záhy ukázaly některé jeho dílčí nedostatky, plnil Lhotův Miletín nad Bystřicí úlohu základního informačního zdroje ještě celých příštích sto let. Domácí historiografie však naštěstí neustrnula v závěru 19. století, a přestože se jí v průběhu  20. století nepodařilo dospět až k realizaci nového a aktualizovaného popsání dějin Miletína (ačkoliv k němu scházel skutečně jen krůček), dokázala připravit dostatečné podmínky pro to, aby nová monografie mohla vzniknout. Pokrok v české historiografii obecné pak k těmto podmínkám výraznou měrou přispěl.

            Již v letech 1909 - 1913 se miletínskými dějinami zabýval učitel František Číp (1881 - 1928).  Prostudoval archiválie právě shromážděné Muzejním odborem Okrašlovacího spolku a porovnával je s dříve publikovanými údaji. Následně sepsal vlastní Dějiny Miletína, které však zůstaly v rukopise. V jejich úvodu se kriticky vyjadřuje především ke Lhotově monografii a vypočítává řadu omylů a nepřesností, jichž se Lhota dopustil. Rukopis Čípovy práce se bohužel nedochoval (resp. není v současnosti k dispozici), výpisky z něj však použil do své Kroniky Miletína Josef Špringer.[1]

            Hlavními představiteli miletínské historiografie 20. století však byli bezpochyby právě Josef Špringer a František Kučera. Josef Špringer (1882 - 1961) byl učitelem a aktivním komunálním politikem, který po tři volební období zastával funkci starosty Hořic v Podkrkonoší. Na sklonku třicátých let se stal ředitelem školy v Miletíně a po předčasném penzionování na počátku okupace se začal podrobně věnovat historii. Většinu svého volného času věnoval sepisování všech dostupných historických zpráv o Miletíně; od roku 1941 tak vznikala jeho Kronika Miletína, města a okolí, která až do autorovy smrti obsáhla období let 800 - 1918, a představovala sedm svazků kroniky a dalších šest svazků rejstříků celkem o více než osmi a půl tisících stranách čistopisu. V současnosti lze toto dílo považovat za základní zdroj informací o dějinách Miletína, bez jehož využití by nevznikla ani tato práce.

            Kromě psaní kroniky se Špringer věnoval rovněž genealogii rodu Karla Jaromíra Erbena (s nímž byl v příbuzenském vztahu) a rodu Barbory Linkové, matky Bedřicha Smetany a taktéž miletínské rodačky. Napsal řadu historických článků, publikovaných například v časopisu Hořický obzor, nebo vlastivědné čítance Pod Zvičinou. Sestavil sborník Mateřídouška (1946); jeho pokračování, stejně jako další připravené texty však zůstaly většinou v rukopisech. Jeho archivářské zásluhy již byly zmíněny výše.[2]

            František Kučera (1897 - 1977) se stal již ve svých třiceti letech obecním kronikářem. Tento úkol mu nebyl svěřen bezdůvodně: on a jeho bratři byli v Miletíně známí jako zasvěcení znalci dějin a starožitností, bratr Josef byl mimoto zkušený numismatik. František Kučera zapisoval po nějako dobu do původní, Lhotovy kroniky a později zaplnil ještě další tři svazky předtím, než se vedení kroniky vzdal v roce 1972. Ani on se však neomezoval pouze na kronikářskou činnost, jeho badatelský zájem byl daleko širší. Zabýval se genealogií a miletínským místopisem, z tohoto zájmu vzešla jeho jediná publikace, městská topografie Domy v Miletíně a jich majitelé (1937). Spolupracoval i s renomovanými badateli: Erbenovým životopiscem Antonínem Grundem,  folkloristou Jaromírem Jechem a dalšími.[3]

            Je na místě uvést rovněž další badatele a milovníky miletínské historie, přestože za sebou nezanechali v rámci regionální historiografie hlubší stopu. Aktivním členem meziválečného Muzejního odboru, správcem muzea a nástupcem Františka Kučery ve funkci kronikáře (v letech 1972 - 1983) byl pokladník Občanské záložny a později Spořitelny Alois Kněžourek (1900 - 1985). Kněžourek se na sklonku 30. let podílel na vydání dvou sešitků s edicí a překlady některých nejstarších miletínských archiválií, které vyšly nákladem Občanské záložny, s úvodním slovem Jana Heřbolta (1901 - 1941). V šedesátých letech si vedl zápisky (nazvané rovněž Kronika Miletína), které obsahují zejména přepis Dreyschukova opisu Žábovy Kroniky, dále detailní popsání průběhu odkrytí středověkých sklepů a studny na Parkáni v letech 1932 až 1933 a různé sebrané zprávy, mj. o historii věže a kostela, s popisem jejich oprav na přelomu 60. a 70. let.[4] Dalším Kněžourkovým vrstevníkem byl malíř a grafik Jaroslav Šulc (1900 - 1981), autor mnoha kreseb a obrazů s miletínskou tématikou a v 50. a 60. letech správce sbírek tehdy budovaného Památníku K. J. Erbena. Šulcovou péčí se dochovala část pozůstalosti Jana Nepomuka Lhoty a množství drobných materiálů, zejména historických fotografií až do dnešní doby.

            Výraznou osobností Hořicka 20. století byl Alois Jilemnický (1910 - 1986), „středoškolský profesor s vyhraněným výtvarným a kulturně historickým zájmem“ a  autor řady publikací zaměřených na dějiny svého rodného kraje. Ve svém díle, které František Kutnar charakterizoval jako „umělecky pojatou popularizaci“ se zaměřoval zejména na dvě typická odvětví hořické historie: dějiny kamenosochařství a textilnictví.[5] Za všechny Jilemnického publikace lze jmenovat asi tu nejvýznamnější, Kraj slavný kamenem z roku 1961, vzniklou z úzké spolupráce s grafikem a ilustrátorem Karlem Vikem (1883 - 1964). Na sklonku života, téměř sto let po Janu Nepomuku Lhotovi, napsal Alois Jilemnický na objednávku miletínské Osvětové besedy novou monografii Miletína, pracovně nazvanou Vlasti naší milé. Jednalo se o poměrně velkorysý projekt: rukopis dokončený v únoru 1984 představoval více než 230 stran strojopisu, plánováno bylo 5 000 výtisků na kvalitním papíře, finanční rozpočet přesahoval 50.000,- Kčs.[6] Kniha však z nezjištěných příčin do tisku nikdy nepřišla a dochovala se pouze v několika průklepech, resp. opisech.

-----

            Obecná česká historiografie se o dějiny Miletína, s ohledem na jeho čistě regionální význam, zajímala jen výjimečně. Jsou snad jen dvě tematické oblasti českých středověkých dějin, v nichž má Miletín své pevné postavení: vrcholná kolonizace severovýchodních Čech a dějiny česko-moravské bailivy řádu německých rytířů. Jim se ve dvacátém století věnovala řada odborných studií a článků, z nichž lze uvést několik nejvýraznějších příkladů.

            V souvislosti s kolonizací Podkrkonoší se Miletínem zaobíral Josef Vítězslav Šimák ve své rozsáhlé studii Středověká kolonizace v zemích českých.[7] Na toto, v daném oboru již klasické dílo navázal později několika studiemi a odbornými články např. Vladimír Wolf.[8] Oba autoři se zabývali rovněž okolnostmi bitvy na Trotině v roce 1110 a naznačili pravděpodobnou souvislost vzniku městečka s tímto konfliktem. Osobě prvního známého šlechtického držitele Miletína, královského číšníka Zbraslava, věnoval jednu svoji studii Josef Žemlička.[9]

            Z prací o miletínskému řádovému domu německých rytířů je třeba zmínit práce Jitky Balatkové, roz. Kalistové: článek K dějinám řádu německých rytířů v Miletíně, navazující na starší autorčinu studii Otazníky kolem Miletína.[10] Z novějších prací na toto téma lze uvést studentskou práci Martina Čapského Miletínská komenda řádu německých rytířů v době předhusitské ve světle účetních pramenů.[11] Stavebně historickou charakteristikou řádového domu se zabýval archeolog Jiří Kalferst.[12]

            Je na místě ohlédnout se rovněž za publikovanými biografiemi významných miletínských rodáků, na prvním místě Karla Jaromíra Erbena. Erbenovy životopisy vznikly v zásadě tři: Život Karla Jaromíra Erbena od Vincence Brandla (1887), Karel Jaromír Erben Antonína Grunda (1935) a Karel Jaromír Erben: studie s ukázkami díla Julia Dolanského (1970). Z původních textů menšího rozsahu lze uvést např. K. J. Erben: obrázek životopisný a literární od dalšího miletínského rodáka, slavisty Josefa Karáska z roku 1911. Kromě nich však existuje také velké množství drobných výtahů a kompilací, úvah a rozborů zabývajících se básníkovým dílem i životem, jejichž objem nelze patrně ani odhadnout. Všechny tyto práce se však historie Miletína dotýkají jen velmi letmo.[13]

            Za biografické práce věnované ostatním miletínským rodákům je nutné znovu připomenout alespoň studii Jan Nepomuk Lhota: život a dílo, která vznikla na základě diplomové práce Dany Halíčkové a za spoluautorství Vladimíra Wolfa byla publikována v regionálním sborníku Krkonoše - Podkrkonoší.

            Mnoho drobných textů k dějinám Podzvičinska lze nalézt rovněž v regionálních periodikách. K Miletínsku a tématu této práce má nejblíže vlastivědná čítanka Pod Zvičinou, vydávaná tradičně v Hořicích v Podkrkonoší. První ročník začal vycházet již v roce 1920 a bez přestávky vycházel do roku 1927. Poté bylo vydávání obnoveno v letech 1932 - 1938, sborníček byl však vydáván ve Dvoře Králové. Po roce 1945 byly úsilím Aloise Jilemnického vydány tři ročníky pod patronátem Okresního národního výboru v Hořicích, pak však vydávání na příštích téměř padesát let ustalo. Časopis byl obnoven v roce 1996 a vychází dosud pětkrát ročně zásluhou hořického gymnázia a Městského muzea. V roce 2012 vyšel jeho XXX. ročník.       K zakladatelům časopisu patřil například František Skalický, zmiňovaný zde v souvislosti s pozůstalostí Josefa Petery Třebihošťského. Na jeho stránkách se objevovaly texty Josefa Špringera, Jaroslava Šulce i dalších miletínských badatelů. Od 90. let pak do něj přispívala a přispívá řada místních patriotů, autora této práce nevyjímaje.

-----

            Čím přispěla historiografie 20. století ke hlubšímu poznání miletínských dějin? To je možné posoudit například srovnáním posledních výše rozebíraných prací, miletínské kapitoly v Sedláčkových Hradech a Lhotovy monografie se současnými poznatky prezentovanými v kvalitní regionální historické monografii Dějiny východních Čech v pravěku a středověku od Ondřeje Felcmana a Františka Musila. Vybrané příklady se pochopitelně týkají zejména nejstarších středověkých dějin městečka. Nelze však očekávat žádné zásadní rozdíly, neboť staví pouze na rozdílné interpretaci stejných pramenů a historických souvislostí.

            Jedním z témat, na které po uplynutí dalšího století nahlíží odlišně je otázka samotného vzniku Miletína. O něm August Sedláček uvádí s odkazem na Janderův Uiber Miletin in Böhmen: „Miletín založen jest za dob pradávných od pana Miloty jakožto hrad pevný, v močálích položený a sruby oplaňkovaný.“[14] Současná věda tuto obrozeneckou představu již opustila a dává vznik Miletína do souvislosti až s polským vpádem v roce 1110. Miletín tak patrně vznikl v první čtvrtině 12. století jako strážní knížecí tvrz, která měla zajistit nově otevřený průchod pomezním pralesem. Tato úvaha se poprvé objevuje u Josefa Vítězslava Šimáka a v zásadě je respektována dodnes.[15]

            Dějiny působení řádu německých rytířů v Miletíně uceleně popsala Jitka Balatková. Ve svých studiích na toto téma objasnila hned dvě nejasné stránky tohoto období: poukázala na pravděpodobnou existenci některých zaniklých vsí v obvodu miletínské farnosti, které byly ve starší literatuře zaměňovány s jinými, vzdálenějšími osadami a  popsala dvojí prodej Miletína v letech 1403 a 1410, který byl dřívějšími autory často pokládán za jedinou (resp. opakovanou) transakci mezi řádem a Benešem z Choustníka.[16]

            Jitka Balatková ve své práci z roku 1983 však stále ještě neopustila tradiční představu paralelního působení řádových bratří, jako feudálních pánů městečka Miletína a královských  úředníků na stále ještě královském miletínském hradě. Podle starších autorů si po roce 1241 řád vystavěl v sousedství hradu svoji komendu a kvůli častým sporům s královskými úředníky obdržel řád v roce 1261 od krále Přemysla Otakara II. soudní pravomoc nad poddanými. Navzdory tomu, že již před rokem 1241 byl Miletín feudálním majetkem a správní funkce miletínské tvrze ve 13. století je krajně nepravděpodobná, vycházeli donedávna badatelé z této představy. Teprve na konci století, např. v příspěvcích Jiřího Kalfersta, nebo Martina Čapského, se začíná o slovo hlásit logická, minimalistická varianta této zakořeněné představy, totiž že rytířský řádový dům v Miletíně (který, jak nastínil již Millauer, nebyl žádnou komendou) byl prostě jen onou bývalou knížecí tvrzí, kterou si němečtí rytíři upravili pro své potřeby a žádné vlastní sídlo si v Miletíně nestavěli.[17]

            Podobných příkladů by jistě bylo možné nalézt více, jednalo by se však většinou o pouhé odlišné výklady a stanoviska jednotlivých badatelů. Zásadní změnu náhledu na nejstarší miletínské dějiny dvacáté století nepřineslo. A s ohledem na nereálnou možnost systematického archeologického průzkumu v centru Miletína a snad ještě méně pravděpodobnou naději, že bude nalezen nový, dosud neznámý písemný pramen, který by podal nové, převratné informace, tuto změnu bezpochyby nepřinese ani bližší budoucnost.