4.3       Miletín nad Bystřicí Jana Nepomuka Lhoty

            První a dosud poslední česká miletínská monografie vyšla někdy v první polovině roku 1888. Na osmerkový formát ji vytiskla tiskárna rajhradského kláštera v Brně a k distribuci ji do komise převzalo pražské Koberovo nakladatelství. Náklady nesl autor sám, jeden nesvázaný výtisk se prodával za 90 krejcarů. Počet vytištěných exemplářů není znám.[1]

            Její autor, Jan Nepomuk Lhota si vydáním knihy patrně na sklonku svého života splnil svůj sen. Miletínské historii se podrobně věnoval posledních dvacet roků, a kniha vyšla v době, kdy její autor dosáhl věku 77 let. Intenzivním studiem pramenů a doplňováním své pamětní knihy zpracoval řadu dílčích témat, která později zužitkoval při sestavování konečné monografie. Její rukopis patrně dlouho upravoval a vícekrát přepisoval, než byl spokojen s jeho podobou, čemuž nasvědčuje část rukopisu, dochovaná ve sbírce bývalého památníku K. J. Erbena v Miletíně. Od konečné, publikované verze se výrazně liší.[2]

            V předmluvě své knihy, napsané 30. května 1887 poukazuje na význam Miletína a jeho místo v dějinách vlasti. Zdůrazňuje, že se snažil vyhnout zbytečnému líčení obecných událostí a souvislostí, „opakování všeho, co odjinud vůbec známo, měl jsem za zbytečné“. Zmiňuje rovněž základní prameny, ze kterých čerpal: městský archiv, pozemkové knihy, farní matriky a pamětní kniha faráře Baudische. Janderova monografie Uiber Miletin in Böhmen byla prý Lhotovi „vítanou pomůckou“.[3] O vlastní osobě se Lhota nezmiňuje, na titulní straně knihy však nalezneme jeho plnou titulaturu.[4]

            Monografie samotná je rozdělena podobně jako ta Janderova do dvou oddílů: dějepisného a místopisného. První z nich má dále šest číslovaných kapitol a jedenáct podkapitol, chronologicky rozdělujících celé období miletínských dějin až do roku 1881. Místopisná část má 25 kapitol, které dělí text podle jednotlivých témat. Závěr knihy patří společnému jmennému a místnímu rejstříku (s. 255 - 261) a seznamu jednotlivých kapitol (s. 263 - 264). Z věcného členění monografie je zřejmé, že Janderova kniha byla Lhotovi nejen „vítanou pomůckou“, ale především mocnou inspirací. Celý svazek má celkem 264 stran.[5]

            Jednotlivé kapitoly dějepisného oddílu Lhota nečlení podle doby vlády jednotlivých šlechtických rodů, ale podle charakteristicky postižitelných historických období. První kapitola tak nese název „Doba do zakládání měst“ a obsahuje popis nejstarších dějin městečka do roku 1241, tj. do roku, kdy Miletín získal řád německých rytířů. Lhota nejprve nastíní geografické poměry pozdvičinské krajiny a pomezního pralesa a konstatuje, že v této krajině stálo několik hradů, včetně Miletína. Zmíní polský vpád v roce 1110, který vyvrcholil srážkou s českým vojskem na říčce Trotině. Nehledá však možnou spojitost se vznikem Miletína, ale vidí pouze souvislost se sousední stejnojmennou vsí, kde tato říčka pramení.[6]

            Uvádí první písemnou zmínku o Miletíně v roce 1124, ale pouze ve stejném rozsahu, jako Jandera. Od Jandery přejímá rovněž odkaz na Pubičku a Dobnera, navíc pouze cituje příslušnou pasáž z Dobnerovy kritické edice Hájkovy kroniky.[7] Přiblíží další osudy knížete Vladislava I. a plynule přechází k osobě šlechtice Zbraslava. A vzápětí již k přepsání Miletína Domaslavou na řád německých rytířů v roce 1241. Konfirmační listinu krále Václava I. cituje v úplnosti (s. 9 - 12).[8] V závěru první kapitoly ještě uvádí několik topografických údajů o činnosti německého řádu v Miletíně. Zejména zmínkou o „kamenném hrádku“ u Úhlejova [archeologická lokalita „Šušpárek”, Schlossberg - pozn. H.]  deklaruje svoji neměnnou víru v pravost Rukopisu královédvorského.

            Druhá kapitola „Doba od zakládání měst do války husitské“ měla podle dochované části rukopisu obsahovat původně podrobné popsání dějin řádu německých rytířů. Od toho však Lhota nakonec ustoupil, pouze jeden odstavec obětuje stručnému popisu struktury řádu a další zmínce o přelomové bitvě o Grunwaldu. Velkou část kapitoly opět věnuje  citacím listin z tohoto období: potvrzení soudní pravomoci Přemyslem Otakarem II. v roce 1261 a prodej Miletína Beneši z Choustníka v roce 1410. Zatímco u listiny z roku 1261 cituje pouze její regest, německý zápis z erekčních knih z roku 1410 uvádí v úplnosti.[9] Zdaleka největší prostor, plných  19 stran zaujímá opis Lhotovy zamilované povídky o Bohuslavovi a Bertě (s. 22 - 41).[10]

            Kapitola třetí „Doba rozbrojů husitských do bitvy na Bílé hoře“ pokrývá období let 1420 - 1620. V úvodní části se Lhota pokouší popsat dění v Miletíně za husitských válek. Musí se však vypořádat se skutečností, že o Miletínu té doby se žádné písemné zprávy nedochovaly. Řeší to popisem osudů hejtmana Diviše Bořka z Miletínka a husitských tažení ve východních Čechách, která ve Lhotově líčení vrcholí bitvou u Hořic v dubnu 1423. Vypráví, jak po bitvě uprchli z Miletína rovněž řeholníci z komendy německých rytířů, tajně v noci podzemní chodbou ku hradu Pecce.[11] Žižkovo vojsko pak mělo vtrhnout rovněž do Miletína a klášter s kostelem vypálit. Toto je nepochybně pouze Lhotova úvaha, založená na analogii jiných míst popleněných husitským vojskem a nepodložená konkrétními důkazy, podobně jako u zprávy, že majitelem Miletína se poté stal Diviš Bořek z Miletínka. Jak se odvíjely Lhotovy historické úvahy lze sledovat i z charakteru uvedeného tvrzení: „Miletín připadl potom bezpochyby Divišovi Bořkovi z Miletínka, jenž se ho ujal mocí, jako roku 1420. se ujal Oldřich z Rožmberka Hradiště.“[12]

            Rodům Lichtenburků a Trčků z Lípy se Lhota věnuje stručněji než Jandera, zaznamenává jen základní údaje, doplňuje některá data, ovšem opět bez uvedení zdroje. Vypouští zejména, nepochybně zajímavou, Janderovu pasáž o ukrývání penězokazů v Miletíně Burianem Trčkou: snad dle Lhotova soudu vrhala na Miletín 16. století příliš nelichotivé světlo. Dále pokračuje dvěma podkapitolami o rodech Smiřických ze Smiřic (stručný dvoustránkový genealogický přehled) a z Valdštejna. Podobně jako jeho předchůdci věnuje Lhota velkou pozornosti osobě Jiřího z Valdštejna na Hostinném. Tento zájem je dán nejen Valdštejnovou péčí o Miletín, ale zejména tím, že je prvním historickým majitelem městečka, po kterém se dochovaly konkrétní písemné archivní prameny. Lhota si všímá zejména dvou z nich. Na s. 50 a 51 přináší výtah z urbáře z r. 1561 a na s. 52 - 67 opis tzv. Valdštejnova selského zřízení, zaznamenaného v nejstarší dochované městské knize.[13] Nechybí samozřejmě ani přehled Valdštejnových pořízení a dochovaných pergamenů, stejně jako pořízení jeho syna Bartoloměje z Valdštejna. V závěru kapitoly jsou nastíněny poměry na miletínské faře (spravované v té době renomovanými utrakvistickými faráři Bohuslavem Beptou a Zikmundem Tribuleciem), a ve městě samotném, kde v té době již působila městská rada i samostatná rychta. Lhota zde v té souvislosti poukazuje na rozsudek apelačního soudu ve sporném řízení mezi Václavem Svatoňem a Václavem Fidlarem z roku 1587, chovaný v městském archivu.[14]

            Dobu od bitvy na Bílé hoře až do zrušení nevolnictví roku 1781 sleduje kapitola čtvrtá. Je velmi rozsáhlá a má pět podkapitol. Od s. 74 Lhota popisuje majetková vypořádání mezi potomky a příbuznými Bartoloměje z Valdštejna a cesty, jakými se Miletín dostal do držení vévody frýdlantského. A poté další  majetkové přesuny po smrti Albrechta z Valdštejna a konfiskaci jeho majetku. Text doprovází rozsáhlý poznámkový aparát. V něm Lhota cituje svědečný zápis městské rady o způsobu, jakým Albrecht z Valdštejna získal miletínské panství, zaznamenaný v městské přísežní knize. (s. 79 - 80)[15] Dále popisuje okolnosti nálezu rakve Magdaleny z Valdštejna roz. Bohdanecké z Hodkova při úpravách okolí kostela v roce 1879 (s. 81 - 82) a přináší přehled hejtmanů Hradeckého kraje v letech 1647 - 1659 (s. 84 - 85). Rovněž u osoby posledního Valdštejna na Miletíně, Viléma Kryštofa Maximiliána se Lhota zajímá zejména o majetkové přesuny, panství a nemovitosti, které tento šlechtic k miletínskému panství připojil.

            Velkou pozornost věnuje Lhota okolnostem rozdělení Rohoznice v roce 1655. Tomuto tématu se pozorně věnoval již ve své pamětní knize. Cituje několik úryvků z tzv. dílčí cedule (s. 85 - 92) a podrobně zkoumá rod Zylvárů ze Silberštejna, rod majitelů poličanského panství, který za rozdělením Rohoznice stál.

            Strastem třicetileté války se Lhota věnuje jen povšechně, zdůrazňuje plenění švédských vojsk na podzim roku 1645 a mor v roce 1633. Následky války dokumentuje soupisem obyvatel Miletína z roku 1664.[16] Stručně se ohlíží za poddanským povstání v roce 1680 a na závěr této části připojuje poměrně podrobnou a z hlediska ostatních prací o Miletíně ojedinělou sondu do tématu výkonu hrdelní pravomoci v Miletíně (s. 97 - 101). Úplně na konec, před začátkem první podkapitoly ještě cituje z přísahy městských konšelů, známé rovněž z nejstarší dochované městské knihy.[17]

            Podkapitola „Hrabě z Oppersdorfu“ pokrývá období let 1685 - 1744, kdy Miletínem vládla dcera Viléma Kryštofa Maximiliána hraběte z Valdštejna Barbora se svým manželem Jiřím Fridrichem hrabětem z Oppersdorfu. Kromě genealogických údajů a podrobnostech majetkových smluv a závětí připomíná zde Lhota zejména stavbu nového miletínského zámku v letech 1693 - 1703 (s. 104 - 105). Následující podkapitola je věnována Marii Anně, hraběnce z Magni, dědičce a majitelce Miletína v letech 1744 - 1766. Její genealogické vazby k předchozím majitelům panství popsal Lhota již v předcházející podkapitole; nyní se zaměřuje na její aktivity ve prospěch miletínské farnosti: stavbu nové fary a kaple v Lázních, uspořádání patronátních záležitostí kostela a příchod nového faráře Ignáce Dominika Baudische. Z obecních záležitostí připomíná obnovu městské rady v roce 1751 a sčítání lidu z roku 1754.

            Období vlády hraběnky z Magni, provdané z Kolovrat a znovu z Morzinu však poznamenaly především události sedmileté války. Těm Lhota věnuje samostatnou podkapitolu (od s. 109). Podrobně líčí pohyby vojsk ve východních Čechách, jejich kvartýry a průtahy Miletínem. Jako hlavní pramen využívá bezpochyby autentické svědectví v Baudischově Liber memorabilium. Nezapomíná na kořistný vpád pruských kozáků v červenci 1762 a uvádí související pověst o záchraně městečka Pannou Marií (s. 114). Válečnými ztrátami znehodnocený velkostatek prodala hraběnka roku 1766 výhodně Josefu Janu Sosnovci svobodnému pánu z Vlkanova, kterému je věnována opět samostatná podkapitola.

            Barona z Vlkanova představuje Lhota, stejně jako před ním Josef Ladislav Jandera v nelichotivých souvislostech. Zejména s ohledem na období neúrody a hladomoru v letech 1770 - 1772 byl zadlužený baron, podobně jako ostatní feudální pánové té doby, nucen důsledně vymáhat plnění robotních povinností, což jej při pozdějším hodnocení stavělo do negativního světla. Lhota, s odkazem na faráře Baudische píše: „Každé zdráhání se i odmlouvání trestal svým správcem nemilosrdně bitím i vězením. (...) Nebral ohledu ani na přední osoby měšťanstva a dával je na lavici holí bíti.“[18]

            Poměry vyústily v selské povstání roku 1775, za kterým se Lhota ohlíží v poslední podkapitole čtvrté kapitoly. Tažení vzbouřených sedláků popisuje s despektem, poukazuje především na plenění a rabování, které se nevyhnulo ani Miletínu. Po vydání tzv. robotního patentu vedli miletínští s baronem z Vlkanova dlouhou při o uznáním práv a nároků vyplývajících ze starého urbáře. Spor byl nakonec rozřešen až u císařského dvora v baronův neprospěch a miletínští následkem toho dosáhli převodu naturální roboty na reluici. Baron z Vlkanova se již těžkých finančních potíží nezbavil, což vedlo k rozprodeji majetku a v konečné fázi i k prodeji Miletína ve veřejné dražbě roku 1798.

            Kapitola „Doba od zrušení nevolnictví do zrušení poddanství“ začíná přehledem změn z josefínské doby: zrušení tělesné poddanosti a reforma soudnictví, dále změny na miletínské radnici a farním obvodu. Převážná část páté kapitoly je pak vložena do dvou podkapitol. První se zabývá rodem Ignáce Falge, trutnovského velkoobchodníka, který  v roce 1798 koupil miletínské panství a učinil z něj centrum rodových pozemkových držav. Lhota nejvýše hodnotí dvacetiletou vládu jeho syna, Ignáce Josefa Falge, který vykonal pro Miletínu mnoho dobrého a byl zde oblíben.[19] Poněkud rozporuplné osobě třetího Falge v Miletíně, Ignáce Václava, se naopak příliš nevěnuje. Druhá podkapitola se pak zaobírá výhradně tragických požárem ze 17. června 1846 (s. 131 - 136). Její text vychází z popisu, který Lhota zaznamenal již v pamětní knize. Je poněkud zjednodušen, avšak liší se jen v drobnostech.[20]

            Závěrečná kapitola historické části knihy sleduje období od roku 1848 do autorovy současnosti. Lhota zde s ohledem na vlastní zkušenosti věnuje pozornost zejména politickému a administrativnímu vývoji státu. Přibližuje průběh voleb v letech 1848 a 1850 v Miletíně, ostatní místní události však připomíná jen zkratkově: smrt Ignáce Václava Falge v roce 1855 a opravu věže v roce 1864 (s. 139). Nejvíce prostoru pak zabírá podkapitola „Válka r. 1866“. Lhota, který válečné události jako c. k. podkrajský v Jaroměři sledoval z bezprostřední blízkosti věnuje tomuto tématu pozornost vskutku mimořádnou. Detailně popisuje politické okolnosti vzniku konfliktu, jeho vývoj a průběh operací ve východních Čechách. Vychází opět z již připraveného textu, zaznamenaného v městské kronice. Popis války zaujímá plných 15 stran (s. 140 - 154).[21] Chronologicky poslední zprávou v přehledu dějin Miletína je zmínka o prodeji Miletína knížeti Alexandru z Schönburg-Hartensteinu v roce 1881.

-----

            Druhou, místopisnou část knihy pojal její autor jako podrobný přehled miletínského panství, jednotlivých budov a památek s přiblížením jejich historie. Začíná základními zeměpisnými údaji, polohou a nadmořskou výškou Miletína. Popisuje krajinu, vodní toky a rybníky i silnice. Zvlášť se zabývá zdejšími toponymy, která podle Lhotova výkladu odkazují na položení míst ve středověkém pohraničním pralese. Druhá kapitola se již věnuje konkrétně Miletínu: podává přehled obecního majetku, je však spíše statistickým přehledem výměr pozemků a výnosů z pronájmů (s. 161 - 162). Třetí kapitolou začíná vlastní popis městečka. Nejprve náměstí, kde autor kombinuje drobné zprávy z archivních pramenů s vlastními vzpomínkami na vzhled Miletína před požárem roku 1846. Přidává statistiku ze sčítání lidu roku 1880. Příští kapitoly již jsou věnovány jednotlivým budovám ve městě.

            Kapitola o zámku (s. 165 - 167) přináší kusé zprávy vycházející z obecné historie města s přihlédnutím ke stavbě současné budovy za hraběte z Oppersdorfu. Stručně pak popisuje úpravy za dalších majitelů, jedná se však většinou o zprávy z doslechu, nebo z vlastní paměti. Výrazně podrobnější je kapitola o kostele (s. 167 - 175), což lze snadno vysvětlit skutečností, že k hlavním pramenům, které Lhota používal patřily farní pamětní knihy. První konkrétní zprávy proto uvádí z období od 2. poloviny 18. století: úpravy a dary kostelu za hraběnky z Morzinu, zaznamenané v Baudischově Liber memorabilium. Starší údaje dovozuje z datací a nápisů v kostele samotném.[22] Popisuje rovněž všechny náhrobky a kamenné plastiky v kostele. Velkou pozornost věnuje úpravám kostela v letech 1880 - 1881, jichž byl sám svědkem. Stručně popisuje také tehdy zjištěné archeologické nálezy a podává základní informaci o středověkých sklepích v sousedství kostela, zmiňovaných poprvé v Schallerově Topografii. Tyto zprávy kronikářského charakteru jsou pro dnešního badatele nejhodnotnější.[23]

            Samostatná kapitola je věnována rovněž zvonici u kostela (s. 175 - 180). Nedostatek zaručených zpráv, které věž zmiňují, supluje Lhota tím, že zde naznačuje rovněž historii hřbitova a z věže samotné popisuje zejména zvony a nápisy na nich. V době vydání monografie visely na věži nové zvony ze 60. let a jeden, pouhý rok starý. Lhota si však všímá rovněž zvonů starších, zničených při požáru roku 1846, jejichž popisy se dochovaly u Jandery i jinde.[24] Cituje rovněž latinský nápis v portálu zvonice a upozorňuje na chybné čtení Bienenbergem.[25] Pozoruhodné je vylíčení tragédie, k níž došlo při opravě věže v roce 1822.[26]

            Text věnovaný faře patří k nejrozsáhlejším, neboť obsahuje též seznam miletínských farářů a kaplanů (s. 181 - 194). K jednotlivým jménům připojuje též stručné, v případě farářů Ignáce Dominika Baudische, Jana Arnolda a Jana Černého podrobnější životopisné medailonky. Jedná se v podstatě o zkrácené a upravené texty zapsané Lhotou již v pamětní knize.[27] Přehled kaplanů je uveden pouze heslovitě s dobou jejich působení v Miletíně. Podobně i následující kapitola o škole obsahuje též seznam miletínských učitelů, sestavený pravděpodobně podle farních matrik. Pozornost zde Lhota věnuje zejména období po zničení školní budovy v roce 1846. Z významných budov Lhota uvádí ještě velmi podrobně okolnosti založení obecního, tzv. Sousedského domů čp. 98 a náležitostem chudinské nadace. Jen stručně nastiňuje historii miletínského pivovaru a mlýnů (s. 201 - 207).

            Na dvou a půl stranách přibližuje Miletínské, nebo-li Svatojánské lázně (s. 207 - 209) a na příštích pěti sochy a kříže z Miletína a jeho nejbližšího okolí (s. 210 - 214). Lhota se zde dopouští řady nepřesností a chyb, z nichž je patrné, že ve svém pokročilém věku již nevěnoval příliš pozornosti ověřování publikovaných citací, v tomto případě nápisů na sochách a křížích.[28] Další zmínky o těchto drobných památkách jsou též v následujících kapitolách věnovaných jednotlivým obcím a osadám miletínského panství.

            První z nich je Miletínek (od s. 214), následovaný Červenou Třemešnou, Tetínem, Vřesníkem, Vidoní, Rohoznicí, Chroustovem, Želejovem, Borkem, Bezníkem a Kalem. Lhota podává u každé z nich maximum zjištěních údajů z historie, pokouší se o výklad jejich názvu a doplňuje aktuální statistické údaje. Největší pozornost je věnována (podobně jako u Jandery) Červené Třemešné, vsi s filiálním kostelem miletínské farnosti. Důvod je nabíledni: právě s ohledem na farní filiálku existuje o Třemešné podstatně větší množství historických zpráv. Kapitola má též vlastní podkapitolu o třemešenské škole. Zdaleka nejvíc prostoru však zaujímá popis památek zdejšího kostelíka sv. Jakuba Většího, mj. též detailní popis již několikrát zmiňované genealogické tabule rodu Škopků z Bílých Otradovic. Přestože její popis přinesl již Jandera, Lhota jej zopakoval a doplnil s ohledem na skutečnost, že byl sám svědkem jejího zničení (viz kapitola 3.2, s. 49). Na téměř dvou stránkách Lhota podrobně rozebírá znění a smysl tajemného nápisu na největším třemešenském zvonu, hádanky, na jejíž úspěšné rozluštění byl Jan Nepomuk Lhota bezpochyby velice hrdý.[29]

            Závěrečný odstavec monografie připomíná, že jeho autorem je bývalý úředník politické správy. Obsahuje noticku o tom, že v roce 1850 získaly všechny výše popsané obce vlastní samosprávu a více nejsou s miletínským velkostatkem přímo spjaty: „od r. 1850 spravuje se každá obec sama svým zvoleným výborem, pročež záleží jen na ní, aby si zařídila, co by jí prospělo.“[30] Poslední stránky knihy patří společnému jmennému a místnímu rejstříku a obsahu knihy.

            V čem tkví hlavní přínos Lhotovy monografie? Je to ucelené, české podání miletínských dějin, shromažďující všechny ve své době dostupné historické údaje o městečku. Zejména využitím místních pramenů, pamětních knih a městského archivu Lhota úspěšně navázal na Františka Žábu; množství jím zaznamenaných drobných událostí a pamětnických svědectví je do té doby ojedinělé. Problematický je však Lhotův přístup k obecným dějinám, zejména těm nejstarším, který je silně ovlivněn romantismem a neznalostí původních pramenů.