3.5       Příběh Bohuslava a Berty

            Jak již bylo uvedeno výše, měl na miletínské dějepisectví první poloviny 19. století velmi výrazný vliv nález Rukopisu královédvorského v roce 1817. Od něj se bezprostředně odvíjí také vydání historické povídky neznámého autora Der deutsche Ritter, která neušla pozornosti miletínských badatelů. Její děj se totiž odehrává z části v miletínské komendě řádu německých rytířů, z části na nedalekém hradě Pecce.

            V této romantické rytířské povídce se na pozadí řádění braniborských tlup v Čechách po smrti Přemysla Otakara II. odehrává milostný příběh rytíře Bohuslava z Lipníka, novice řádu německých rytířů a Berty, dcery Jaroslava Jablonského, pána na Pecce. Na Bertu si však myslí též zrádný Mikuláš z Potštejna; když je Bertiným otcem odmítnut spojí se s braniborskými žoldáky a na hrad Pecku zaútočí. Jablonský s rodinou prchá z hradu podzemní chodbou k Miletínu avšak po výstupu z chodby jsou všichni pobiti s výjimkou Berty, kterou zachrání křižáci z Miletína v čele s Bohuslavem. Dívka z prožité hrůzy ztrácí rozum a nešťastný Bohuslav později umírá v boji. V závěru příběhu zpívá Berta tklivou píseň s textem Opuštěné z Rukopisu královédvorského.

            Povídka se poprvé objevila v roce 1824 ve vídeňském časopise Archiv für Geschichte, Statistik, Literatur und Kunst, vydávaném historikem Josefem von Hormayrem.[1] Už zde vzbudila zájem u regionálních badatelů Podkrkonoší: do svých farních kronik ji posléze zařadili Jan Arnold i peckovský farář Vendelín Dušek. Hornobranského faráře Josefa Mirovíta Krále zaujala dokonce natolik, že ji přeložil do češtiny a pod názvem Berta a Bohuslav: příběh z třináctého století již v roce 1826 nechal otisknout ve sborníku Poutník slovanský.

            V Poutníku ji objevil mladý Jan Nepomuk Lhota, pro kterého se stala téměř srdeční záležitostí.[2] Nelíbil se mu však Králův překlad Opuštěné; upravil jej tedy tak aby víc odpovídal původnímu českému znění z Rukopisu královédvorského a celou povídku zaslal Časopisu českého museum, kde znovu vyšla v roce 1831.[3] Později se jej pokusil zpracovat jako divadelní hru a když začal v roce 1849 pracovat na miletínské pamětní knize, objevil se opis povídky hned na jejím začátku. A totéž zopakoval i ve své pozdější miletínské monografii.

            Povídka samozřejmě zaujala i jiné autory. Z Archivu für Geschichte ji převzal Franz Alexander Heber, který ji zařadil k pojednání o hradu Pecce ve svém díle Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser.[4] Znovu se upravený příběh objevil v roce 1874 v časopise Čechoslovan - prostonárodní kalendář, ve dvacátém století pak opakovaně ve vlastivědné čítance Pod Zvičinou, nebo ve sbírce pověstí spisovatelky Leontýny Mašínové  Z dávných dob.[5]

            Pochybnosti o reálném základu příběhu vyslovil již Maximilian Millauer, který odmítl možnost, že by kdy v Miletíně stála rytířská komenda řádu německých rytířů. Podobně August Sedláček poukázal na nepravděpodobnou souvislost pánů z Jablonce s hradem Peckou.[6] Při srovnání tvrzení obsažených v povídce se známými historickými skutečnostmi lze sporných míst nalézt celou řadu.[7]

            Přesto však mnoho čtenářů i miletínských badatelů považovalo a dosud považuje tuto povídku za pověst, zaznamenávající zprávu o skutečné události. V jejich čele stál Jan Nepomuk Lhota, který s příběhem přímo spojil smírčí kříž v Miletínském lese. Jeho názor zůstal zakořeněný až do konce 20. století, dokonce i dvojice historiků Vladimír Wolf a Dana Halíčková připouští ve své biografii J. N. Lhoty, že pověst může mít reálný základ. Naposledy se toto přesvědčení objevuje u amatérského hledače podzemních chodeb hradu Pecka, pana Jaroslava Obešla.

            Autor povídky zůstává neznámý a pokusy o jeho odhalení patrně vždy zůstanou na úrovni hypotéz. Jednu z nich naznačuje poznámka v již zmiňované vlastivědné publikaci Franze Alexandra Hebera. Ta odkazuje na Václava Aloise Svobodu (Navarovského), jako na autora překladu písně Opuštěná.[8] Svoboda je znám především jako autor překladů básní a písní Rukopisu královédvorského pro jeho první a druhé vydání z let 1819 a 1829. Avšak německá verze Opuštěné v Archiv für Geschichte (1824) a tedy i u Hebera (1844) se od tehdy známého Svobodova překladu z roku 1819 výrazně liší, resp. odpovídá mu zhruba z poloviny. Proto si lze položit otázku: znal tedy skutečně Heber Svobodu, jako autora překladu Opuštěné v Archivu für Geschichte? A byl-li Svoboda skutečně autorem tohoto překladu, nebyl i autorem celé povídky?[9]