2.1       Pamětní kniha faráře Ignáce Dominika Baudische

            Krátce po svém příchodu do Miletína založil farář Ignác Dominik Baudisch první farní pamětní knihu, která se dochovala do dnešních dnů a je v současnosti uložena ve Státním okresním archivu v Jičíně ve fondu Farní úřad Miletín pod signaturou „1“ jako chronologicky nejstarší položka fondu. Kniha nadepsaná jako Liber Memorabilium Ecclesia Parochialis Miletinensis et Filialis Rubro Tržemeschnensis (Tomus secundus) je bezpochyby jedním z nejstarších domácích pramenů k dějinám Miletína. Podrobné poznání její historie a obsahu by přinesl detailní kodikologický, resp. diplomatický rozbor, který však není cílem této práce.

            Foliant v polokožené vazbě obsahuje celkem 282 folií. Paginace je dvojí: původní, nepravidelná s častými chybami byla patrně porušena převazbou knihy ve 40. letech 19. století. Je důležitá pro sledování odkazů u starších badatelů, kteří pracovali s pamětní knihou ještě v původní vazbě (byla-li ovšem nějaká). Druhá paginace již respektuje vazbu z 19. století, je psána tužkou a označuje celkem 561 stran včetně zadní předsádky a přídeští, ovšem s výjimkou prvních dvou listů, které obsahují titul knihy a předmluvu autora Ignáce Dominika Baudische.[1] Současná vazba vznikla patrně z popudu faráře Jana Černého, jehož rukopisem je nadepsána titulní strana. Byly do ní zahrnuty dva svazky a několik nesourodých vložek Baudischových konceptů a poznámek. Novou paginaci tužkou pak provedl pravděpodobně Josef Petera Třebihošťský kolem roku 1866. [2]

            Kniha obsahuje rukopisy nejméně čtyř osob, je psána převážně latinsky a německy, pouze několik zápisů je českých. Až do strany 212 (podle nové paginace) lze sledovat převážně latinské zápisy faráře Baudische. Za jeho chronologicky poslední zápis lze považovat stařecky roztřesený podpis pod opisem listiny z dubna 1794 na straně 221. Vlastní text je již psán jinou rukou, podobně jako u ostatních zápisů na stranách 213 až 229. Ze souvislostí se lze domnívat, že tento rukopis patří Baudischovu kaplanovi a nástupci v úřadu, Josefu Kupkovi. Na straně 230 se poprvé objevuje rukopis faráře Jana Arnolda, datovaný do roku 1827. Od strany 234 začíná opis register faráře Janoty z roku 1679, pořízený v roce 1866 Josefem Peterou Třebihošťským, který využil volného prostoru k tomu, aby do knihy opsal dokument, který se mu náhodně dostal do rukou.[3]

            Zde končí souvislá původní paginace (s. 239 = fol. 199), která začíná na následující straně znovu od č. 100. Dále jsou značena výhradně folia a souvislá řada je pouze na jednom místě (s. 483 - 487) je přerušena nečíslovanou, hustě popsanou vložkou z papíru odlišné kvality. Tato „druhá část“ knihy již obsahuje většinou německé zápisy faráře Jana Arnolda (z let 1822 - 1836), promísené ostrůvky původních poznámek Baudischových a bloky nepopsaných stránek.

            Obsahem knihy, jak již bylo uvedeno výše, jsou převážně farní úřední záznamy, doplněné poznámkami kronikářského charakteru a dodatečnými vpisky. Po Baudischově předmluvě a výzvě k budoucím čtenářům, která osvětluje důvody založení pamětní knihy a uvádí její obsah, následují soupisy erekčního instrumentu miletínského beneficia, přehled povinných desátků a závazných fundací. Většinou se jedná o opisy listin (s. 1 - 75). Stranou 81 začínají zápisy týkající se kostela: přehled příjmů, soupis mobiliáře. Následují příjmy kantora (s. 93), kostelníka a zvoníka (s. 99), filiálního kostela v Červené Třemešné (s. 101) a inventář kaple v Lázních (s. 113). Zde se mezi poznámkami označovanými jako Pro Memoria (vesměs z roku 1757) objevují výjimečné kronikářské zápisky. Například na straně 109 najdeme zmínku o tom, že byly toho roku vysázeny lípy kolem náměstí a kostela a k Bažantnici švestková alej, nebo zmínky o návštěvách vrchnosti, hraběte a hraběnky z Morzinu v Miletíně. Od s. 117 pokračují Pro Memoria z let 1759 - 1772. Kromě dalších opisů listin finančního obsahu a korespondence i zde nalézáme zápisy o událostech. Informačně velmi cenným je například zápis na stranách 153 a 154, který informuje o otevření kostelní krypty v roce 1769. Baudisch zde bezprostředně zaznamenává autentické údaje o identifikovaných pohřbech.

            Na s. 166 najdeme tabulku převodů desátku v obilí na novou, rakouskou míru. Pozoruhodný je pak zápis na stranách 168 - 201, nadepsaný jako Consignatio contineus statum beneficii pro anno 1770, tedy přehled stavu farnosti sepsaný podle předem stanovené struktury (§ I - Osoba farářova, § II - Výnosy záduší, § III - Současný stav farnosti, § IV - Zádušní pole, § V - Zádušní luka atd.) a pravděpodobně zaznamenaný na základě direktivy nadřízených orgánů. Zde se Baudisch poprvé dotýká lokální historie, když popisuje budovu kostela a zmiňuje některé jeho epigrafické památky, mj. nápisy a znaky na zvonech (§ XI - De structura ecclesiae, s. 174). Na stranách 202 - 220 pak jsou opět další záznamy finančního charakteru. Pod posledním, datovaným 9. dubnem 1794, lze nalézt výše již zmíněný poslední Baudischův autograf (s. 221).[4] Následují opisy dvou dekretů Baudischova nástupce Josefa Kupky a na straně 230 se poprvé objevuje rukopis faráře Jana Arnolda.

            Farář Arnold již zdaleka nevěnuje tolik pozornosti majetkovým záznamům. Až na výjimky jsou jeho zápisy do pamětní knihy vesměs historického charakteru (viz příští kapitola). Tyto pocházejí přibližně z let 1832 - 1836 a obsahově vycházejí z tehdy aktuální Janderovy miletínské monografie.[5] Podle ní vypsal do pamětní knihy přehled patronů kostela, tedy majitelů miletínského panství (s. 289 - 293), a zdejších farářů (s. 331 - 334, 359 - 362). Na stranách 411-412 pak lze nalézt krátké pojednání o osudech některých miletínských farářů a o jejich pronásledování ze strany vrchnostenských úředníků, s přiléhavým názvem Parochi Miletinensi viri dolorum.[6] V závěru knihy patří Arnoldovi ještě popis jubilejního roku 1835 (s. 523 - 526) a přehled různých pamětihodností z období od Arnoldova nástupu do funkce, tedy z let 1822 - 1836 (na stranách 527 - 535).

            Jak již bylo uvedeno, celou druhou polovinou pamětní knihy se prolínají různě velké bloky původních Baudischových zápisků. Tentokrát se jedná již skutečně o nejrůznější pamětní a kronikářské poznámky. Můžeme sledovat čtyři různé oddíly zápisků, označené jako Miscellania (s. 338 - 358), Kurz gesasste Denkwürdigkeiten (všitá vložka bez paginace, mezi s. 486 - 487), Notata digna (s. 487 - 516) a opět Miscellania (s. 517 - 523). Pro dějepisce Miletína mají tyto zápisky největší hodnotu. Najdou zde zprávy o misiích, stavebních úpravách kostela, svěcení nových křížů a soch světců (někdy též s jejich popisem) i zprávy o požárech nebo o počasí.[7] Nejcennější jsou zde však popisy událostí z období sedmileté války a hladomoru z let 1771 - 72. Svou bezprostředností jsou mimořádně působivé zejména poznámky z let 1762 - 1771, psané původně na zvláštní arch papíru, začleněné do pamětní knihy až při pozdější převazbě a nadepsané Kurz gesasste Denkwürdigkeiten. Jsou psány spontánně, snad právě proto nikoliv latinsky, ale německy. To je zřejmé hned z úvodního popisu vypjaté situace z července 1762, kdy byl Miletín napaden drancujícím oddílem pruských husarů. Baudisch se aktivně účastnil vyjednávání s nepřítelem a připsal si zásluhu za záchranu města před vypálením. Zápis o tom je psán zřejmě v rozrušení, a proto je velmi špatně čitelný.

            Právě pro zápisy, které snad ani původně neměly být součástí Liber memorabilium, lze považovat Ignáce Dominika Baudische za prvního miletínského kronikáře. Těžko však o něm mluvit jako o prvním dějepisci Miletína, jak rád činil Josef Špringer.[8] Z pamětní knihy je zřejmé, že historie jej zajímala pouze v rozsahu jeho povinností a pokud se bezprostředně dotýkala jeho farnosti a kostela. Zůstane patrně navždy otázkou, zda se seznámil s některými historickými publikacemi své doby, zda zalistoval Rohnovými Antiquitas, nebo Bienenbergovými Alterthümer, jejímž autorům poskytl některé podklady a informace. V každém případě ještě nepovažoval za vhodné historické informace o Miletíně, v těchto publikacích obsažené, nějak komentovat, nebo aspoň zaznamenat ve své pamětní knize, tak jak to dělali jeho nástupci a kronikáři obrozeneckého období. Byl především svědomitým knězem a duchovním správcem.