1.1       Miletín v archivních pramenech

            Základem historického bádání je existence a znalost původních písemných pramenů a archiválií. Jejich objem není pro malé poddanské městečko nijak závratný, písemnosti místní provenience navíc procházely během své existence nevyhnutelnými obdobími válek, požárů i prostého nezájmu, která jim přinášela značné ztráty. Je proto nutné srovnávat dohledatelné zdroje využívané  jednotlivými badateli s prameny, které se dochovaly do dnešní doby, a snažit se je vymezit oproti údajům pocházejícím z nedochovaných písemných i jiných pramenů. Pro vytvoření základní představy o existujících, resp. známých miletínských archiváliích má posloužit následující přehled.

            Nejstarší písemná zmínka o Miletíně se týká roku 1124 a misijní cesty bamberského biskupa Otty. Nachází se v Ottově životopise, sepsaném ve 2. polovině 12. století mnichem benediktýnského kláštera sv. Michala v Bambergu Herbordem.[1] Zde je v popisu biskupovy cesty napříč Čechami zmíněna jeho zastávka na knížecím hradě Miletíně (ad castrum ducis Boemici quod Miletiam dicunt).[2]

            Nejstarší archivní prameny diplomatického charakteru, týkající se miletínských dějin, pocházejí ze 13. až 15. století a vznikaly v souvislosti se záležitostmi řádu německých rytířů. První z nich je listina krále Václava I. vydaná v roce 1241 v Hradci Králové, která potvrzuje dar paní Domaslavy z Miletína, jež tím odkazuje ves Miletín s příslušenstvím řádu německých rytířů. Tato listina byla původně uložena v Pruském tajném archivu v Královci, kde pořídil její opis pro potřeby Českého vlasteneckého muzea německý historik Johannes Voigt. Po druhé světové válce byl archiv přemístěn do Göttingenu a na přelomu 70. a 80. let do Berlína.[3] Edici této listiny přinesl poprvé Maximilian Millauer, naposledy Codex diplomaticus Bohemiae, IV. část.[4]

            V roce 1261 potvrdil král Přemysl Otakar II. řádu soudní pravomoc nad jeho poddanými v Miletíně a v Chomutově. Učinil tak listinou vydanou v Žatci, jejíž originál byl součástí archivu Českého gubernia, a dnes je uložen v 1. oddělení Národního archivu v Praze - Dejvicích.[5] Její edici přináší opět Millauer i CDB.[6]

            Z pramenů církevní provenience zůstávají miletínskými badateli prakticky nevyužívané tzv. konfirmační knihy pražského arcibiskupství, v nichž však nelze nalézt více informací, než pouhá jména duchovních správců miletínské farnosti.[7] Informačně cenné jsou naopak tzv. knihy erekční, bohužel edičně dovedené pouze do roku 1408. Mladší záznamy byly částečně zpracovány Bohuslavem Balbínem.[8] Z nich se Miletína bezprostředně týká smlouva o prodeji Miletína mezi představenými řádu německých rytířů a Benešem z Choustníka v roce 1410. Její edici dle originálu připravil Maximilian Millauer.[9] Druhým zápisem je nadace na lampu v miletínském kostele, zaznamenaná v roce 1413. Dnes jsou erekční knihy uloženy v Archivu Pražského hradu, ve fondu Metropolitní kapitula chrámu sv. Víta.

            Ediční řada Regesta diplomatica Bohemiae i pozdější Codex diplomaticus uvádí čtyři další listiny církevního původu z let 1267 až 1271, které se týkají okruhu působnosti miletínské farnosti a z toho vycházejícího  sporu o příslušnost „Markovy vsi“ k miletínské, nebo hořické faře.[10] Jejich hodnota spočívá zejména ve skutečnosti, že přinášejí první písemnou historickou zmínku o řadě obcí na Hořicku, mj. ale také např. o Dvoře Králové nad Labem. Obě edice odkazují na originály v drážďanském archivu zničené (až na nejstarší listinu) za druhé světové války.

            Archiválie týkající se Miletína v období po roce 1410 jsou naprosto výjimečné. Uvést lze snad jen dva dopisy zemského komtura české komorní bailivy řádu německých rytířů velmistrovi řádu. V prvních z nich, datovaném o masopustním úterý 1418, popisuje zemský komtur Albrecht z Dubé ztrátu miletínského majetku ovládnutého Janem Městeckým z Opočna.[11] V druhém, datovaném přibližně k roku 1460 vypočítává zemský komtur Vilém ze Schönburgu zbytky řádového majetku v Čechách a na Moravě.[12] Pozoruhodné je, že zde řád stále považuje Miletín za svůj majetek. Již k roku 1437 se totiž vztahuje zmínka v královských registrech z let 1453 a 1454, která odkazuje na zástavní listinu císaře Zikmunda na Miletín, vydanou ve prospěch Hynka Krušiny z Lichtenburka. Vlastní zápis se však již v roce 1840 nepodařilo dohledat.[13]      

            Jednotlivé převody majetku a miletínského panství mezi členy šlechtických rodů Krušinů z Lichtenburka, později Trčků z Lípy, Smiřických ze Smiřic a dalších nelze již v následujícím období po archivní stránce v mezích této práce podrobně sledovat. Proto pouze pro úplnost je na tomto místě nutné připomenout institut zemských desk, tedy základní evidenci zemského, stavovského majetku a práva. Z doby před požárem zemských desk v roce 1541 se v souvislosti s Miletínem dochoval jediný zápis, a to zápis o prodeji Miletína Janem Trčkou z Lípy Zikmundu Smiřickému, který se uskutečnil kolem roku 1539 a do desk zemských byl po požáru nově vložen v roce 1544 (5 E 22). Do konce 16. století pak zde nalézáme ještě další dva zápisy: prodej Miletína Albrechtem Smiřickým Jiřímu z Valdštejna v roce 1560 (do desk vloženo roku 1565, 57 H 10) a závěť Jiřího z Valdštejna z roku 1582, do desk vložena po Jiřího smrti v roce 1584 (22 G. 28).[14]

-----

            Z archiválií vzniklých v Miletíně samotném je nutno zmínit nejprve písemnosti městského archivu. Ten vznikl jako registratura městské rady nejpozději v roce 1561, kdy bylo v Miletíně uloženo privilegium císaře Ferdinanda I. na trhy. Po vystavění radnice v roce 1565 uprostřed náměstí byla registratura uložena tam. Uchovávala především městská privilegia, majetkové smlouvy a městské knihy. Za třicetileté války byl archiv zakopán v kostele, kde jej však v roce 1645 nalezli rabující Švédové. Písemnosti byly rozházeny a rozebrány, urbář a jiná registra vzal k sobě majitel panství Vilém Kryštof Maximilián z Valdštejna.[15]

            Dochované písemnosti z následujícího období uspořádal na počátku 19. století městský písař František Žába, který je nechal svázat do dvanácti knih.[16] V roce 1844 byla stará radnice zbořena a archiv přestěhován do klenuté místnosti v přízemí Sousedského domu, kde šťastně přežil tragický požár města roku 1846. O něco méně šťastné však pro něj bylo následující období městské samosprávy. Za situace, kdy řada miletínských starostů úřadovala doma a jednotná obecní registratura prakticky neexistovala, nebyly až do roku 1896 vedeny ani základní evidence a protokoly ze schůzí zastupitelstva. Změna nastala teprve po zásahu okresního úřadu.[17]  Pravděpodobně v roce 1909 byl archiv přestěhován na půdu nové radnice v domě čp. 99, kde zůstal bez zájmu (a bezpochyby s velkými ztrátami) až do 40. let, pouze historicky nejcennější dokumenty byly na naléhání muzejního odboru Okrašlovacího spolku předány místnímu muzeu.

            O záchranu archivu se zasloužil až ve 40. a 50. letech Josef Špringer. Systematický sběr historického materiálu jej přivedl až k vlastnímu uspořádání registratury a vytvoření skutečného archivního fondu. V roce 1950 se Špringer stal městským archivářem, v roce 1959 provedl inventarizaci fondu.  V následujícím roce předal miletínský archivní fond do Okresního archivu v Hořicích, odkud byl následně převeden do nově vzniklého Státního okresního archivu Jičín.[18]

            Současný fond byl uspořádán v roce 1993 a je rozdělen do tří částí (období): 1580 - 1784,  1795 - 1849 a 1850 - 1945. Nejstaršími položkami fondu je soubor privilegií a kupních smluv z přelomu 16. a 17. století a jedna městská kniha ze 17. století. Fond je dochován velmi torzovitě, v relativní úplnosti nalézáme až knihy a spisový materiál z nejmladšího období. Cennou položkou této části fondu je zejména městská kronika z let 1849 - 1930 (Lhotova), o níž bude pojednáno níže.

            Patrimoniální archiv miletínského panství se dochoval pouze ve zlomcích. Záchranu nejvýznamnějších evidencí zajistila reforma státní správy v roce 1850, kdy byla část spisovny předána nově zřízeným institucím: Podkrajskému úřadu a Okresnímu soudu v Hořicích. Tím byly zachovány zejména pozemkové knihy, dnes uložené ve sbírce pozemkových knih Okresního soudu Hořice ve Státním oblastním archivu v Zámrsku. Brzy poté, v roce 1855, koupila panství hraběnka Marie z Thun-Hohensteinu, která zámek i statek pronajala. Archiv byl tehdy uklizen na panský špýchar, kde byl ponechán svému osudu. Rozházené dokumenty a knihy pak posloužily v roce 1866 v sousedství špýcharu tábořícím pruským vojákům jako otop pro vaření, zbytky byly později nalezeny v prasečím chlévě a lidmi rozebrány.[19]

            Obsahem současného fondu Velkostatek Miletín ve Státním oblastním archivu v Zámrsku jsou zejména hospodářské spisy velkostatku od 50. let 19. století do roku 1947. Ze starších archiválií nutno jmenovat jedinou listinu z roku 1757 a soubor  jednotlivin (kvitance, příjmy, trhové smlouvy, propouštění poddaných) ze 17. století v tzv. skartační sbírce.[20] S vrchnostenským archivem souvisí rovněž již výše zmíněný miletínský urbář. Vznikl v roce 1561 a dochoval se v doplněném opise z roku 1661, který je uložen v Národním archivu v Praze.[21]

            Písemnosti farního úřadu v Miletíně byly ukládány ve farní budově od jejího postavení v roce 1753. Uložené v kanceláři v kamenném přízemí přečkaly i požár fary v roce 1846: matriky a nejcennější dokumenty ukryl farář Jan Černý v předtuše požáru v sakristii kostela.[22] Farní archiv tak přečkal bez úhony až do druhé poloviny 20. století, kdy byl v roce 1960 převeden do Státního okresního archivu. Dochoval se tak v relativní úplnosti. V současnosti jako archivní fond obsahuje 75 knih, z nichž nejcennějšími jsou čtyři svazky pamětních knih z let 1752 – 1939, dále 9 knih pomocných a 7 kartonů spisů.[23] Farní matriky jsou v uloženy ve Sbírce matrik Východočeského kraje ve Státním oblastním archivu v Zámrsku. Písemnosti farní správy vzniklé po roce 1950 (v nezjištěném rozsahu a úplnosti) jsou v současnosti uloženy u Farního úřadu v Lázních Bělohradě, který je římsko-katolickou správní jednotkou pro bývalou farnost Miletín, zrušenou v roce 2006.

            Posledním historickým archivním fondem miletínské provenience je soubor cechovních písemností. Dochoval se torzovitě ve sbírce bývalého miletínského muzea, odkud byl v roce 1969 předán okresnímu archivu. V současnosti je rozdělen podle písemností jednotlivých cechů do sedmi archivních fondů: cechu hrnčířů, krejčích, mlynářů, pekařů, ševců, tkalců a rozličných řemesel.[24] Ve dvou případech obsahují udělení cechovních artikulí Jiřím z Valdštejna v roce 1579, převážná většina ostatních písemností pochází až z 18. a 19. století.