3.2       Josef Ladislav Jandera a jeho topograficko-historický pokus

            S Františkem Žábou se Josef Ladislav Jandera seznámil patrně v roce 1818. O prázdninách toho roku navštívil Miletín a od Žáby si vypůjčil jeho Paměti, resp. tu jejich část, která tehdy již existovala, spolu s dalšími materiály a pořídil si z nich výtah.[1] Další návštěvy uskutečnil v říjnu. Ve společnosti hořického děkana Tadeáše Aloise Hanla a lékaře Maximiliána Adolfa se ve dnech 8. a 12. října vydal prozkoumat miletínské památky a oba vzdělaní pánové mu patrně pomáhali při čtení starých nápisů. Nepochybně při té příležitosti navštívili také miletínského faráře Ignáce Patzaka, který Janderovi zapůjčil Baudischův Liber Memorabilium.[2]

            V příštích dvanácti letech se však Jandera do Miletína již nevrátil a pro přípravu monografie využíval jen svoje poznámky. Navštívil jej až krátce před vydáním knihy a byl příjemně překvapen zjištěním, že současný miletínský farář Jan Arnold navázal aktivně na kronikářskou práci svého předchůdce Ignáce Dominika Baudische. Jeho příspěvky však již nemohl do své monografie zapracovat.[3] Kniha vyšla zřejmě v červnu roku 1830 v Praze.

            Spisek osmerkového formátu čítá 128 stran německého textu, rozděleného do dvou částí: historické, s podtitulem Burg und Gebieth Miletin überhaupt, a topografické, Fragmentarische Kunden über einzelne Bestandtheile. První část je dále rozdělena do třinácti, druhá do jedenadvaceti kapitol s jednou textovou přílohou. Titulní strana uvádí kromě názvu díla a jména autora také jeho rozsáhlou titulaturu.[4] Další poznámka pak, že dílo patří k pojednáním Královské české společnosti nauk (Abhandlungen) a bylo vytištěno v dvorní tiskárně synů Bohumila Haase.

            Jednotlivé kapitoly rozdělují historickou část do období charakterizovaných panstvím vždy jednoho šlechtického rodu. Výjimkou je však hned první kapitola nazvaná prostě Stopy (Spuren). Jandera se zde pokouší začlenit Miletín do středověkých dějin východních Čech, jak je zná z Kosmovy kroniky. Nejprve se však pozastavuje nad významem názvu městečka. Opakuje úvahu o keltském bohu Odinovi, vyslovenou již Bienenbergem, a přidává vlastní hypotézu, podle níž mohla mít podíl na založení Miletína římská legie „Fulminatrix“ [tzv. legie XII. “blesková”, jejíž původní základnou byla turecká Malatya, lat. Melitene - pozn. H.].[5] V rozsahu Kosmovy kroniky dále shrnuje období 11. a 12. století. Zmiňuje, že Miletínsko bylo patrně součástí slavníkovského panství, popisuje spory mezi přemyslovskými knížaty Vladislavem I. a Soběslavem a připomíná Kosmovu zmínku o čtyřech hradech na Hradecku, které získal Soběslav v léno v roce 1115. Předpokládá, že jedním z těchto hradů mohl být Miletín, zejména s ohledem na následující první určitou písemnou zmínku o hradu z roku 1124. Údaje o cestě biskupa Otty přes Miletín čerpá z Pubičkových Chronologických dějin Čech a odkazuje rovněž na Dobnerovo kritické vydání Hájkovy kroniky.

            Podrobně se Jandera zabývá rovněž objasněním Hájkovy záměny vsí Zběčna a Stebna, v souvislosti s posledním rokem života knížete Vladislava I. Pozornost věnuje i jeho nástupci Soběslavovi a to zejména v souvislosti s jeho pobytem na dvoře Chvojně a budováním Hostina Hradce, které ztotožňuje s dnešním Dvorem Králové a Hostinným.[6] Pobyt tohoto dalšího přemyslovského knížete v krajině nedaleko Miletína považuje za jeden z důkazů středověkého významu tohoto kraje a tuto úvahu v následujících kapitolách podrobně rozvíjí.

            Druhá, velmi krátká kapitola je věnována hypotetickému rodu pánů z Miletína. Úvaha se opírá pouze o existenci jediné osoby, královského číšníka Zbraslava z Miletína, doloženého k roku 1241. Jandera zde tak poprvé nepřímo poukazuje na existenci listiny krále Václava I., kterou potvrzuje dar Zbraslavovy vdovy Domaslavy německým rytířům.[7] Podrobně se o ní zmiňuje již v následující kapitole, věnované období, kdy Miletín patřil řádu německých rytířů. Po obecném úvodu naznačujícím nejstarší dějiny řádu (odkazuje zde opět na Pubičkovy Dějiny a dále na štýrský diplomatář Sigmunda Pusche[8]) přináší zkrácený opis listiny z roku 1241 a zájemce o plné znění dokumentu odkazuje na připravovaný „diplomatář českomoravské bailivy“ řádu německých rytířů, kde má na mysli pravděpodobně Millauerův Der deutsche ritterorden in Böhmen. Dále zmíní majestát Přemysla Otakara II. udělující německým rytířům nad Miletínem hrdelní pravomoc (1261) a s jistou dávkou skepse též možné archeologické pozůstatky po řádové komendě na miletínském Parkáni. Samotnou existenci komendy (ve shodě s mladší Millauerovou prací) zpochybňuje.[9]

            Je-li Jandera kritický k místní tradici a neprůkazným archeologickým nálezům (předkládaným mu Žábovými Pamětmi), v případě údajů nabízených Rukopisem královédvorským jej zdravý kritický odstup do jisté míry opouští. Větší část třetí kapitoly tak již nevěnuje německým rytířům, nýbrž podrobnému a emotivnímu rozepisování úvah o tom, jak uměnímilovný král Václav I. s oblibou odpočíval v severovýchodních Čechách, a to nedaleko Miletína, ne-li v Miletíně samotném.[10] Na podporu těchto úvah si bere pojednání o králi Václavovi coby „minnesängerovi“ ze staršího časopisu Apollo, Balbínovo Epitome a zřetelný je zde rovněž vliv rukopisného zlomku nalezeného v roce 1819, tzv. Milostné písně krále Václava.[11] Korunním důkazem však zůstává Rukopis královédvorský a píseň Opuštěná, kterou reprodukuje v obou jazykových verzích (Opuštěná - Die Verlassene).[12]

            Ve čtvrté kapitole věnované pánům z Choustníka se Jandera zaměřuje opět na jediného majitele Miletína z tohoto rodu, Beneše z Choustníka, který získal Miletín koupí od řádu německých rytířů v roce 1410. Vychází z německého zápisu v erekčních knihách, který citovali již Janderovi předchůdci. Již však neopisuje Balbínovu edici, ale vychází z původního textu.[13] Na rozdíl od předchozí kapitoly také nepřináší výtah ze zápisu ale pouze v bodech shrnuje obsah a podmínky prodeje. Závěr kapitoly věnuje výčtu všech nositelů predikátu z Choustníka, které dohledal v nejrůznějších tištěných pramenech, aniž by se pokoušel o jejich bližší genealogické zařazení.[14]

            Následující čtyři kapitoly obsahují přehled s Miletínem spojených rodů pánů z Miletínka, Lichtenburků, Trčků z Lípy a Smiřických ze Smiřic a pokrývají období 15. a první poloviny 16. století. Není zde již možné sledovat podrobně zdroje předkládaných údajů z důvodu jejich množství. Není to ani vždy nutné, neboť uvedené zprávy se převážně Miletína bezprostředně netýkají. Je to pochopitelné, neboť se jedná o rody, které miletínské panství využívaly pouze jako zdroj finančních prostředků a svá rodová sídla měly jinde.  Jandera tedy sleduje pouze známé osudy členů výše jmenovaných rodů, jejich vzájemné genealogické vazby a naznačuje nejdůležitější přesuny jejich majetku. Informace čerpá z Bienenbergových Alterthümer i Dějin Hradce Králové, ze Schallerovy Topografie, Paprockého Zrcadla i Diadochu, z Titulářů apod. V kapitole o pánech z Miletínka (pátá kapitola), připomíná skutečnost, že tito pravděpodobně samotný Miletín nikdy nevlastnili a naznačuje podstatu záměny predikátu, když zdůrazňuje, že někteří členové rodu byli psáni „z Miletínka“, ale též „z Miletína“; podrobněji však tento rozpor neřeší.[15] Zajímavostí kapitoly o Lichtenburcích je krátký přehled dalších míst v Čechách, nesoucích jméno Miletín.[16] V další kapitole zase cituje méně obvyklý pramen: korespondenci z roku 1520 mezi Vilémem z Pernštejna, nejvyšším českým hofmistrem a držitelem Miletína Burianem Trčkou z Lípy, týkající se působení penězokaze Duchka Chudovlasa.[17]

            Kapitola o Zikmundu a Albrechtu Smiřickém ze Smiřic, kteří vlastnili Miletín v letech 1539 - 1560 je pouze předstupněm rozsáhlé deváté kapitoly, věnované držitelům Miletína z rodu Valdštejnů. Hned v úvodu Jandera vyzdvihuje zásluhy prvního z Valdštejnů na Miletíně, Jiřího z Valdštejna staršího na Hostinném, o rozvoj městečka.[18] Po základních životopisných údajích také hned vypočítává, co Jiří z Valdštejna pro Miletín učinil: zajištění privilegií, dary nemovitostí, stavbu radnice i založení urbáře. Zvláštní pozornost věnuje tradovanému udělení městského znaku se sv. Jiří. Zpochybňuje tvrzení, že Jiří z Valdštejna polepšil městu znak svým erbem a dokonce se domnívá, že znak s vyobrazením sv. Jiří Miletín užíval již za předchozích držitelů panství.[19]

            Dále Jandera popisuje okolnosti Jiřího smrti a přechodu miletínského panství na jeho syna Bartoloměje. K tomu využívá testamentu zaneseného v zemských deskách, náhrobního nápisu a dokumentů z děkanského archivu v Hostinném. Pokračuje složitými okolnostmi, které provázely převod majetku na Bartolomějovy dědice po roce 1617 a dostává se tak k osobnosti Albrechta z Valdštejna, které věnuje náležitou pozornost. Jandera popisuje způsob, jakým vévoda frýdlantský získal od dědiců po Bartoloměji z Valdštejna panství Miletín a Rodov a jak se po jeho smrti stala císařským konfiskátem. Závěr kapitoly je věnován osobě posledního Valdštejna na Miletíně, hejtmana Hradeckého kraje Viléma Kryštofa Maximiliána, hraběte z Valdštejna. Tohoto šlechtice, který dokázal miletínské panství roztříštěné mnoha majetkovými přesuny a spory opět scelit, rozšířit a hospodářsky pozvednout (dosáhl rovněž jeho návratu mezi dědičné statky zapsané v zemských deskách) však Jandera hodnotí záporně, zejména pro jeho údajný postoj k poddanské otázce. Zejména poukazuje na skutečnost, že pozměnil povinnosti předepsané urbářem z roku 1561 a nechal potlačit poddanské nepokoje v roce 1680. V souvislosti s jeho smrtí si proto neodpustí poznámku, že pravděpodobně nebyl od svých poddaných příliš oplakáván.[20]

            Desátá kapitola je věnována Jiřímu Friedrichovi hraběti z Oppersdorfu, dědici Miletína z titulu manžela Barbory z Valdštejna. Kromě genealogických souvislostí je zde uváděn zejména jako stavitel miletínského zámku. Oppersdorfovou dědičkou se posléze v roce 1744 stala Marie Anna hraběnka z Kolovrat, rozená z Magni. Jedenáctá kapitola, která zachycuje období jejího panství v Miletíně, je však věnována téměř výhradně událostem sedmileté války.[21]

            Dvanáctá kapitola obsahuje kromě základních životopisných a rodopisných dat dalšího majitele Miletína Josefa Jana Sosnovce z Vlkanova pouze informace o hladomoru z let 1770 a 1771. A ani zde si Jandera neodpustí sarkastickou poznámku ve vztahu k selskému povstání v roce 1775.[22]

            Zcela opačný postoj zachovává Jandera k rodu, který byl majitelem panství Miletín od roku 1798 a též ještě v době vydání monografie: osobě a potomkům trutnovského měšťana a velkoobchodníka s plátnem Ignáce Falgeho. Poslední kapitola začíná koupí Miletína v dražbě v lednu 1798 a následnou závětí, kterou v roce 1805 odkazuje nejstarší Falge miletínské panství svému synu Ignáci Josefu Falge. Z této závěti Jandera cituje. Dále jmenuje bohaté investice, které Falge mladší na svých  panstvích realizoval a chválí jej, že se ke svým poddaným pěkně a soucitně choval, že na něj nikdy nepřišla žádná stížnost pro útlak.[23] V samém závěru pak konstatuje smrt Ignáce Josefa Falge v roce 1825 a předání majetku jeho synu, Ignáci Václavu. Úmyslně se zde vyhýbá nepříjemným okolnostem Falgovy smrti, totiž jeho sebevraždě. Ve výše již zmiňovaném dopisu faráři Arnoldovi však přiznává, že tak učinil s ohledem na pozůstalé (či snad byl dokonce k těmto ohledům vyzván). Obratem pak Arnolda a jeho nástupce prosí, aby vše zaznamenali podle skutečnosti, neboť budoucí badatelé již nebudou těmito ohledy omezováni.[24]

-----

            Přestože je druhá, topografická část monografie co do počtu kapitol rozsáhlejší, vlastním obsahem je podstatně kratší a stručnější. Je to dáno tím, že každé z obcí a osad miletínského panství je věnována samostatná kapitola. Ty proto v některých případech přinášejí pouze základní statistické údaje, vtěsnané do několika málo řádků textu.

            První kapitola začíná na straně 75 a je věnována městečku Miletínu. Hned úvodní statistické údaje srovnává Jandera se starší Schallerovou Topografií a poukazuje na chybný údaj o vzdálenosti Miletína od Prahy. Zmiňuje zde rovněž potvrzení tržního privilegia císařem Františkem I. z roku 1818, kde je Miletín uváděn již jako město. Pokračuje popisem krajiny, vrchnostenského majetku a uvádí též základní informace o Miletínských lázních.[25]

            Převážná část kapitoly je však věnována historii a popisu farního kostela Zvěstování Panny Marie. Jeho dějiny Jandera přibližuje třemi zprávami, uváděnými již Balbínem: údaj z Decimae Ecclesiasticae 1384 a dva zápisy z erekčních knih (z let 1410 a 1413). Dále jen konstatuje, že v 16. a 17. století převládala v Miletíně utrakvistická víra a ani později nebyla zdejší fara obsazena. Konkrétní letopočty z tohoto období hledá v několika epigrafických datacích v kostele a na věži. V souvislosti s tím upozorňuje na Bienenbergovu chybu při čtení nápisu ve věžním portálu; sám jej však cituje neúplně.[26]

            Na Bienenbergovy, resp. Schallerovy chyby poukazuje opakovaně i v souvislosti s dalším popisem památek miletínského kostela. Sám se však nedokáže vypořádat se záměnou několika letopočtů, přestože se snaží konfrontovat prameny epigrafické s písemnými (zejm. na s. 80,  86 a 87). Postupně cituje nápisy na zvonech i náhrobcích, neustále srovnává a konfrontuje vlastní poznatky s údaji uváděnými Bienenbergem.[27] Zároveň se ale pokouší  též hodnotit kriticky i originální texty nápisů a upozorňuje na chyby a odchylky od jazykové normy.

            V souvislosti s kostelem dále Jandera popisuje rozsah miletínské farnosti a sestavuje první přibližný seznam miletínských farářů. Poté se ještě krátce vrací k městečku samotnému: vyjmenuje pět nejcennějších listin v městském archivu a zmíní se o prvním dopátraném školním učiteli. V samotném závěru kapitoly ještě neuspořádaně uvede několik kronikářských zpráv o požárech, přírodních úkazech apod.

            V příštích kapitolách jsou popisovány jednotlivé vsi a osady miletínského panství: dvůr Miletínek, Červená Třemešná, Bezník, Tetín, Vřesník, Rohoznice, Lukaveček, Trotinka, Vidoň, Želejov, Chroustov, Kal, Jahodná, Vlkanka, Dolenec, Polákov, Borek, Dachova, Mostek a Dobeš.[28] U většiny z nich připomíná Jandera některou historickou zmínku a naznačuje způsob, jakým se se staly součástí miletínského panství. Pouze několika však věnuje Jandera větší pozornost. Třetí kapitola se zaměřuje na Červenou Třemešnou. Přináší nástin jejích dějin v 15. až 17. století a podrobný popis filiálního kostela sv. Jakuba. Kromě popisu náhrobků,  obrazů a zvonů se Jandera mimořádně zajímá především o bohatě zdobenou malovanou genealogickou tabuli rodu Petra Škopka z Bílých Otradovic. Zdůrazňuje její význam pro historiky a obává se, že by mohla být v budoucí době zničena požárem. Proto přistupuje k zevrubnému popisu celé tabule včetně přepisu všech textů a rozboru zobrazených erbů. Tento detailní popis je umístěn ve zvláštní příloze na konci knihy.[29] Jak již bylo výše poznamenáno, Janderovy obavy se skutečně vyplnily. Při opravě kostela v roce 1862 byla tabule dána do opravy k miletínskému truhláři a malíři Hynku Rachotovi, který však záhy zemřel. Tabuli poté nechal farář Augustin Buchtele uložit na půdě fary, kde pro nezájem časem podlehla zkáze.[30]

            Větší rozsah má rovněž kapitola o Rohoznici. Jandera se v popise zaměřil zejména na okolnosti rozdělení vsi mezi dvě panství, miletínské a poličanské v roce 1655. Svým obsahem je pozoruhodná také kapitola VIII., věnovaná vsi Malé Trotině, čili Trotince. Jandera zde připomíná objev středověkého rukopisu z majetku arcibiskupa Arnošta z Pardubic, obsahujícího iluminaci, ve které je zaznamenáno toponymum Trotina.[31] Podobně jako v případě třetí kapitoly prvního dílu, kde vyzdvihuje údaje obsažené v Rukopisu královédvorském se i zde nekriticky opájí mistrovstvím dávného umělce pocházejícího z jeho rodného kraje. Připouští však, že onen Zbyšek z Trotiny mohl pocházet rovněž z Trotiny na Jaroměřsku.

            Poslední kapitola je zaměřena na ves Dobeš a je nejkratší kapitolou knihy vůbec: obsahuje jedinou větu, která konstatuje, že patří k panství Hořice a z toho k Miletínu pouze dva domy. Svou monografii pak Jandera uzavírá stručnou statistikou miletínského panství jako celku, a drobnou demografickou a hospodářskou sondou.

            Janderovu monografii lze hodnotit pouze v kontextu doby, ve které vznikla. Na této úrovní ji historik Josef Kalousek vidí jako „dobrou a důkladnou“.[32] Plně pokrývá soudobou znalost pramenů, využívá stejnou měrou pramenů písemných i hmotných, které se Jandera pokouší kriticky posuzovat a srovnávat. Z dnešního pohledu však ubírá monografii na kvalitě zejména nekritické přijímání sporných literárních památek a romantizující výklad středověkých dějin.