4.2       Pozůstalost podzvičinských písmáků

            Léta 1889 a 1890 přinesla miletínskému dějepisectví zlé časy. Krátce po sobě zemřeli Julius Hrdlička, Josef Petera a Rudolf Dreyschuk; brzy poté (13. října 1890) rovněž Jan Nepomuk Lhota. V Miletíně najednou nebyl nikdo, kdo by projevil aktivní zájem o jimi posbíraný archivní a historický materiál, jejich pozůstalosti byly proto zčásti zničeny, zčásti rozptýleny mezi nejrůznější osoby a instituce.[1]

            Prorocky tak vyznívá poslední zápis Josefa Petery v třebihošťské kronice ze dne 5. dubna 1889: „Zemřel v hořické nemocnici p. Jul. Hrdlička, bývalý nadlesní v Miletíně (...) Měl též velikou zásobu materiálu města Miletína, která se ztratí...“[2] Ztratily se však nejen materiály Hrdličkovy. Z rozsáhlé písemné pozůstalosti samotného Josefa Petery se do dnešních dnů dochovalo jen málo.

            Ale popořádku. Julius Hrdlička zemřel 5. dubna 1889 v okresní nemocnici v Hořicích, bez vlastních potomků. Jeho pozůstalost přijeli vypořádat příbuzní, kteří uspořádali přímo v jeho miletínském bytě dražbu. Podle pamětníka Josefa Bidla se prodalo velké množství věcí, nábytku, zbraní a jiných starožitností a byla získána značná suma peněz. O písemnostech a archiváliích se Bidlo nezmiňuje.[3] Ve sbírkách Městského muzea v Hořicích je uložen teprve od roku 1924 soubor šestnácti číslovaných složek osmerkového formátu (v jejich řadě jeden, č. 15 chybí) a několik dalších, neúplných a nečíslovaných složek s neúplným rejstříkem, které Josef Špringer později určil jako zápisky Julia Hrdličky.[4] Zápisky jsou nadepsány K topografii Miletína. Z pozůstalosti J. Petery z Třebihoště, jako součást Peterovy pozůstalosti jsou také uloženy v muzeu, kam se dostaly s pozůstalostí jednoho ze zakladatelů muzea, Františka Pokorného. [5] Kromě tohoto sešitku se dochovalo několik drobných písemností rovněž v miletínském muzeu a jsou v současnosti uloženy na Městském úřadě v Miletíně.

            Zápisky jsou psány německy, zpočátku rutinovanou a těžko čitelnou novogotickou kurzívou, později též kurzívou humanistickou. Ojedinělé jsou poznámky v češtině, opisy listin jsou v jazyce originálu. Každá složka je samostatně nadepsána, přestože text v některých případech přechází mezi složkami. Obsah je pestrý a neuspořádaný, vedle sebe jsou psány poznámky bez jakékoliv bližší vzájemné souvislosti. První složka obsahuje stručné výpisky z Arnoldovy Gedenkbuch, druhá již různé poznámky nejasného původu. Pozoruhodné a pro současného badatele cenné jsou především jmenné seznamy miletínských farářů, učitelů, vrchnostenských direktorů ad., což svědčí o důkladné excerpční práci, mj. s písemnostmi vrchnostenského archivu[6]. Dále zde lze nalézt poznámky o miletínském pivovaře, zvonech, miletínských požárech, starém i novém hřbitově, náhrobcích, archeologických nálezech, obyvatelích města, panských rodech atd. Autorovy zdroje nelze pro roztříštěnost textu sledovat, je však zřejmé, že vydatně využíval zejména obě farní pamětní knihy. Velká část zápisů je ryze současných a předkládá vlastní autorovy postřehy. Popsáno je celkem 264 průběžně číslovaných stran, patnáctá složka (s. 225 - 240) chybí. V zápiscích se objevuje též nejméně jeden další, neidentifikovaný rukopis.

            Josef Petera přežil Julia Hrdličku o pouhých 25 dní, zemřel doma v Třebihošti 1. května 1889. Teprve nyní mnoho sousedů a lidí z okolí spatřilo bohatství jeho knihovny.[7] Petera zemřel bez potomků i bez bližších příbuzných, většina knih byla proto vzápětí rozebrána náhodnými příchozími, pouze jejich část zachránil Peterův přítel, archeolog František Pokorný, který je spolu s některými písemnostmi předal muzeu. Další část písemné pozůstalosti shromáždil třebihošťský učitel a kronikář František Skalický. V ní se měly nacházet především Peterovy „deníky“[8]. Z těchto materiálů čerpal naposledy v první polovině 50. let 20. století Josef Špringer pro svoji Kroniku Miletína. Po smrti Františka Skalického v únoru 1954 si Špringer zapsal: „Ba, ztratil, rozptýlil se materiál po Peterovi, jak svědčí zápisky Fr. Pokorného z Hořic. A nejistý je osud materiálu po autoru článku [Pod Zvičinou I., 1920, č. 2 - pozn. H.], Fr. Skalickém, kde po nedávné jeho smrti jeho dcera vidí v pozůstalosti jen předmět výhodný ku prodeji.”[9] Některé jednotliviny, např. přehled Peterových spolužáků ze studií získalo miletínské muzeum K. J. Erbena (Skalický je věnoval muzeu ještě před svou smrtí), o většině písemností z této části Peterovy pozůstalosti však už po smrti Františka Skalického není žádných konkrétních zpráv. Současnému badateli se tak nabízí pouze zmíněné jednotliviny uložené na Městském úřadě v Miletíně, kopie Peterovy třebihošťské kroniky z let 1875 – 1889 na Obecním úřadě v Třebihošti, písemnosti ve sbírce hořického muzea a starší publikované texty autorů, kteří měli ještě Skalického materiál k dispozici.[10]

            O pozůstalosti Rudolfa Dreyschuka nejsou dostupné žádné zprávy. Zemřel 3. prosince 1889 na zánět ledvin, dědičkou byla jeho manželka Františka, roz. Pečenková. Známým pozůstatkem jeho dějepisného zájmu je pouze opis Žábových Pamětí z roku 1880 (viz kapitola 3.1) a rodinná kronika, v současnosti ztracená.[11] Tuto, tzv. velkou Dreyschukovu kroniku měl v 50. letech k dispozici Josef Špringer, který z ní pořizoval některé výpisky do své Kroniky Miletína. Z jím zaznamenaných odkazů je tak možné získat rámcovou představu o obsahu Dreyschukovy kroniky, přestože není fyzicky k dispozici.

            Kronika přinášela rodopisné údaje Dreyschukova rodu a rodinou mytologii. V menší míře obsahovala obecné historické zprávy, převážně pak zprávy z Miletína. Od první strany si bylo možné přečíst letopisné zprávy o počasí, nebeských úkazech, epidemiích apod. Za nimi (s. 4) zmínky o archeologických nálezech a poté již posloupnost šlechtických držitelů Miletína. Do této posloupnosti byly vkládány rovněž popisy historických událostí, např. s. 55 - 60 se podrobněji věnovaly válkám ve druhé polovině 18. století. Přehled šlechtických rodů končil přibližně na straně 71. Následoval oddíl věnovaný církvi a miletínskému kostelu, který vrcholil rozsáhlým životopisem faráře Jana Černého (s. 106 - 120). Strany přibližně 124 - 133 byly věnovány životopisu K. J. Erbena a uctění jeho památky, s. 137 - 150 domům a dění na miletínském náměstí, 155 - 161 sochám a křížkům v okolí. Silné téma pro Dreyschuka byla válka v roce 1866: v kronice jí byla věnována značná pozornost na s. 177 - 229. Tím byl také historicko-topografický obsah kroniky z větší část vyčerpán a následující prostor byl věnován opisům archivních materiálů, městských privilegií, rozsudků apelačního soudu a rozsáhlé výpisky z cechovních knih. Zbytek knihy obsahoval různé zprávy zapisované postupně tak, jak se je autor dozvěděl přibližně v letech 1884 - 1887. Nejzazší stránka na kterou Špringer odkazuje má číslo 476.[12]

            Na základě výše uvedeného nelze vyvozovat konkrétnější závěry, např. zda měla kronika věcné vnitřní členění (zdá se že patrně ne), nebo o rozsahu vlastního textu, neboť není znám formát knihy. O pramenech, které Dreyschuk využíval to platí dvojnásob. Lze se jen domnívat, že ve velké míře používal svědectví pamětníků a soukromé materiály z okruhu vlastní rodiny. Obecnější historické údaje pak jistě čerpal z prací uvedených výše. Nezbývá tedy než doufat, že bude tato kniha v budoucnu opět nalezena a její obsah zveřejněn.

            Pokud jde o písemnou pozůstalost Jana Nepomuka Lhoty, je situace odlišná. Přestože Lhota nezanechal vlastní potomky, zemřel v kruhu rodiny svého bratra Františka Lhoty v Miletíně čp. 87. Zanechané písemnosti tak zůstaly pohromadě až přibližně do roku 1930, kdy zemřel bez dědiců majitel rodinné usedlosti čp. 87, prasynovec Jana Nepomuka Lhoty, František Lhota. Většina dědictví připadla jeho bratru, JUDr. Janu Lhotovi, poštovnímu radovi v Pardubicích. Některé Lhotovské materiály tehdy získalo také miletínské muzeum, další kronikář František Kučera.

            Hlavní položkou písemné pozůstalosti byly šestisvazkové paměti O sobě, které Lhota začal psát v roce 1876 . Patřily k té části pozůstalosti, kterou získal poštovní rada Jan Lhota. V okruhu rodiny byly paměti uchovávány ještě v 60. letech 20. století; dnes o nich však nejsou k dispozici žádné zprávy. Využíval je ve 30. letech Antonín Grund při psaní své monografie o K. J. Erbenovi, v 60. letech poskytla sestra poštovního rady, paní Marie Lhotová výpisky z biografie Daně Halíčkové.[13] Další historicky velmi ceněným dokumentem byly Lhotovy zápisky ze studentských let Popsání všelikerých cest. Lhota zde popisoval jak probíhaly cesty z Miletína na studie do Prahy a výlety, které s přáteli podnikal. Rukopisnou knížku, která je cenným pramenem rovněž pro rodopisce K. J. Erbena získal František Kučera, který ji vlastnil až do své smrti v roce 1977. Jen o několik let později již Alois Jilemnický konstatuje její ztrátu.[14] Úryvky publikoval Antonín Machek v časopisech Pod Zvičinou XII. a Od kladského pomezí XIV., výtah z ní pořídil Josef Špringer.[15]

            K dalším písemnostem, které získalo miletínské muzeum patří část Lhotovy korespondence, úředních dokumentů, poznámek, rukopisů, kresby starého Miletína apod. Po druhé světové válce byla celá sbírka převedena pod zdejší památník K. J. Erbena, ledaco se patrně ztratilo v soukromých rukách. V 60. letech ji částečně utřídil pracovník památníku Jaroslav Šulc, dnes je sbírka uložena v „archivu muzea“ na Městském úřadě v Miletíně.  Z jejího obsahu je pozoruhodná zejména část rukopisu Miletína nad Bystřicí, zlomky rukopisů nedokončeného dramatu Slib a láska, topografie Smiřic a Hořiněvsi apod. Z osobních písemností například vysvědčení z filozofických studií, nebo malovaný rodokmen Lhotů.[16]

            Ztráty na historicky cenných písemnostech a potenciálních archiváliích držených v soukromých rukách bohužel pokračují dodnes. Materiály zachráněné jednotlivými badateli se často stávaly součástí jejich vlastních pozůstalostí a jako takové byly často nedoceněny a poté nenávratně ztraceny. Situace nastíněná v případě Julia Hrdličky, Josefa Petery a Rudolfa Dreyschuka se později opakovala u Františka Skalického, stejně jako u bratří Kučerových. Bohužel ani současné uložení historických materiálií v “archivu muzea” na Městském úřadě v Miletíně, nezaručuje s ohledem na neexistující evidenci a nedůslednost při používání a zapůjčování, jejich ochranu a trvalost do budoucna.