Známé dějiny Miletína jsou však ještě o něco starší: odvíjejí se již od první čtvrtiny 12. století. K roku 1124 je písemně doložena existence přemyslovského knížecího dvorce, případně hradu, jehož součástí již nepochybně byla křesťanská kaple či kostelík. O její podobě ani zasvěcení však není známo zhola nic, ani to, zda pozdější kamenná stavba kostela na tu starší nějakým způsobem navázala.

Řád německých rytířů získal Miletín do svého držení v roce 1241. K jeho prvním úkolům patřilo nepochybně vytvoření fungujícího a ziskového hospodářství, dále vybudování vhodného zázemí (řádové komendy) a v neposlední řadě také zorganizování nové farnosti, spravované řádovým farářem. Zájmy miletínských křižáků se ovšem v tomto směru střetly se zájmy souseda. Každá osada a ves „přifařená“ k Miletínu totiž představovala nejen další křesťanské duše, ale zejména příliv desátku a dalších poplatků do farní pokladnice. Na některé osady si tak dělal nárok také hořický farář Arnold. Spor vyústil nejprve v úřední vymezení rozsahu miletínské farnosti a následně se přenesl až před pražský biskupský stolec. Listina, která přesný rozsah miletínské farnosti stanovila, se dochovala až do dnešních dnů ve fondu „Staré listiny“ Saského státního archivu v Drážďanech. Je první písemnou zmínkou o miletínském kostele, farnosti a obcích v bezprostředním miletínském okolí: Rohoznici, Bezníku, Borku, Želejově, Chroustově, Třebihošti, Úhlejově, Zdobíně, Trotině, Třemešné a Vidoni.
 

O původní podobě kostela budovaného od 60. let 13. století vypovídají gotické prvky dochované do dnešní doby, dále pak nemnohé archeologické nálezy zjištěné při jeho přestavbě v letech 1899 a 1900. Nejstarší částí je presbytář (kněžiště), vystavěný z pravidelných kamenných kvádrů a zaklenutý křížovou klenbou, zakončenou konzolami s rostlinnými a humánními motivy (lidská hlava, ruka). Ze stejné doby pocházejí tři okna opatřená gotickými kružbami (skleněné mozaiky jsou novodobé) a oblouk portálu dveří do sakristie, zdobený provazcem. Možná o něco později, avšak jistě stále za panování německých rytířů, byla k presbytáři přistavěna loď, která dosahovala dvou třetin délky současné lodi. Její stavitelé použili méně kvalitní materiál, lomový kámen a snad i druhotně použitý rum. Zavdali tak příčinu ke vzniku pověsti o tom, že pro stavbu kostela byl rozebrán opuštěný kamenný hrádek u Úhlejova. Loď byla pravděpodobně rovněž zaklenutá křížovou klenbou (zlomky žeber ze 13. století byly nalezeny při rekonstrukci kostela v roce 1899) a měla boční vchod v jižní stěně, v místech, kde dnes stojí památník padlým v první světové válce (zazděné zbytky lomeného oblouku gotického ostění).

           Reliéf z renesanční kazatelny                                                                Socha Panny Marie u Bezníku a její podstavec,                    
                                                                                                        který podle tradice pochází z miletínského kostela 
 

Další písemné zmínky o kostele jsou z druhé poloviny 14. století. V roce 1382 je zaznamenán dar bratrů Václava a Jana Krušinových z Lichtenburka, kteří miletínskému kostelu připsali plat a nějaký majetek za spásu duše svých rodičů. Podle register papežských desátků z let 1352, 1369, 1384 a 1405 pak miletínský křižácký kostel platil půl kopy, tedy 30 českých grošů. Mezi venkovskými kostely to byla částka poměrně vysoká (pro srovnání kostel ve Dvoře Králové platil dohromady s kostelem v Choustníkově Hradišti 45 grošů, kostel v Hořicích pouhých 13 grošů).

Kolem roku 1410 miletínská komenda německých rytířů zcela zanikla a poslední řádový farář, jménem Jakub, opustil Miletín v létě roku 1421. Archeologické nálezy naznačují, že někdy poté utrpěl kostel značnou škodu: mohlo se tak stát nejpravděpodobněji při Žižkově tažení severovýchodními Čechami v létě 1424. Došlo k poboření kostelní lodi, která pak při opravě dostala  rovný trámový strop. O obnovu kostela se zasloužil Bartoloměj z Valdštejna, pán na Miletíně v letech 1596 – 1617. V letech 1607 – 1608 nechal provést jeho rozsáhlou renesanční přestavbu: loď kostela dostala novou klenbu, obnovena, nebo nově vystavěna byla také kruchta s galeriemi po obou stranách, na které se vstupovalo z každé strany samostatným vchodem. Ke každému z nich vedlo podél vnější stěny kostela schodiště, na severní straně kryté, na jižní otevřené. K jižní stěně presbytáře byla přistavěna kaple, okna byla nově zasklena. O těchto významných stavebních úpravách však bohužel neexistují podrobnější záznamy, svědčí o nich pouze letopočty vyznačené na různých místech interiéru. Ani ty se však většinou do současnosti nedochovaly.

Kostel tehdy získal podobu, která mu, bez větších změn, vydržela příští tři století. Bohoslužby v něm sloužili faráři podobojí: do roku 1604 to byl Bohuslav Bepta, od roku 1608 Zikmund Tribulecius. V průběhu třicetileté války přišel nucený návrat ke katolictví a kostel byl opět vyhrazen pouze pro katolické mše. Miletín nějakou dobu neměl vlastního faráře, duchovní správu zajišťovali jezuité z Jičína. Stálého správce dostala miletínská farnost pravděpodobně až po válce.

Noví majitelé panství, a tedy i patroni kostela, byli vesměs zbožní katolíci, kteří se starali o úpravu interiéru, aby odpovídal dobovému vkusu. Kolem roku 1672 jej nechal opravit hrabě Vilém Kryštof z Valdštejna. Právě tehdy byly na kruchtě postaveny varhany z dílny Georga Ambrosia Tauchmanna ml. z Vrchlabí. Velkou pozornost věnovala kostelu i farnosti též Valdštejnova praneteř Anna Marie hraběnka z Magni, provdaná z Kolovrat a znovu z Morzinu. Nechala postavit novou faru (1753), na ní přivedla kněze, schopného a oblíbeného faráře Ignáce Dominika Baudische. Postavit nechala rovněž kapli sv. Jana Nepomuckého v Lázních a významně prospěla i kostelu: interiér byl upraven ve stylu vrcholného baroka, kostel dostal nové oltáře i obrazy. Příští majitel panství, Josef Jan Sosnovec, svobodný pán z Vlkanova, rovněž provedl některé úpravy kostela. Ty souvisely mj. s tím, že si kostel vybral jako místo svého posledního odpočinku. Nejvýraznější změnou té doby bylo přistavění zastřešené, ale jinak z větší části otevřené síňky před hlavní vchod do kostela, a obehnání hřbitova novou kamennou zdí.

Kostel před rokem 1846 (volná rekonstrukce), jižní strana a východní průčelí

západní průčelí s barokním přístřeškem a síňkou a severní strana.
 

Podoba kostela v první polovině 19. století je, ve zkreslené podobě, zachycena na litografické vedutě Jana Řehoře Gregera z roku 1833 a především na několika neumělých kresbách Jana Nepomuka Lhoty. Zobrazuje kostel v době, kdy v něm sloužili mše pokrokoví faráři Jan Arnold a Jan Černý. Změnu přinesl požár ze dne 17. června 1846, kdy kostel částečně vyhořel. Osmileté provizorní zastřešení se pak na jeho stavu podepsalo výrazněji, než požár samotný: dovnitř po celou dobu zatékalo a uvnitř se trvale držela vysoká vlhkost. Celý interiér velmi trpěl a žádná z oprav neměla dlouhého trvání. Na sklonku 70. let došlo k úpravám okolí kostela, které je očistily od pozůstatků starého hřbitova. Zásadní oprava však přišla až o dalších dvacet let později.

  
                       listopad 1898 - začíná se bourat                                           2. červen 1899 - kostel po vybourání západního průčelí

 
Návrh na přestavbu - Ant. Cechner, 1895 (Státní oblastní archiv Zámrsk)
 

Rekonstrukce v letech 1899 - 1900

Dnešní podoba kostela je výsledkem celkové rekonstrukce, realizované v letech 1899 – 1900. Došlo k ní díky organizačnímu úsilí faráře Filipa Šubrta (1860 – 1934, farářem v letech 1891 - 1928) a dlouhodobé, více než dvacetileté, spolupráci C. k. odborné školy sochařsko-kamenické v Hořicích. Základní kolekce plánů přestavby vznikla již v roce 1892 a jejím autorem byl profesor školy, architekt Bohuslav Moravec. Ve stejném roce také začali jeho žáci pracovat na hlavním oltáři. Profesora Moravce později nahradil kolega, mladý architekt Antonín Cechner. Ten původní Moravcovy plány poněkud upravil: upustil od některých radikálních řešení (Moravec předpokládal odstranění všeho negotického, včetně renesančních přístaveb), víc respektoval dosavadní stavební vývoj kostela a zdůraznil symetričnost novostavby. Detailně rozpracoval vzhled interiéru kostela a připravil podrobný rozpočet. Po několikaletém úředním schvalování byl celý projekt připraven k realizaci na podzim 1898 a 4. prosince toho roku položila Jednota pro rozšíření chrámu Páně základní kámen.

Pro jednotlivé práce byly na základě nabídek vybrány převážně místní živnostníci a řemeslníci: hlavní zednickou a tesařskou práci odvedl stavitel Jan Poličanský z Lázní Bělohrad. Kamenické práce si rozdělili Petr Svoboda z Miletína a bratři Erbenové z Podhorního Újezdu. Podle svých řemesel se dále účastnili pokrývač Petr Voňka z Hořic, miletínský zámečník František Barták, truhlář František Tuček z Rohoznice a klempíř Jindřich Kobrle z Miletína. Sochařské a přesné konstrukční kamenné prvky, jako kružby oken, připravovala sochařsko-kamenická škola. Stavební dozor převzal sám architekt Antonín Cechner. Ovšem mnoho dalších živnostníků i občanů Miletína a jeho okolí pomáhalo (často nezištně) při dopravě materiálu a drobnějších pracích.

První část přestavby proběhla v dubnu až listopadu 1899. Nejprve dělníci rozebrali staré klenutí a zbořili západní průčelí. Starou loď prodloužili přibližně o třetinu západním směrem. S tím souviselo i zboření vnějších schodišť, zazdění starých a vybourání nových oken. Pod novou střechou pak kameníci v druhé polovině léta pomalu a rozvážně stavěli novou klenbu. Interiér byl dokončen koncem října, veřejnost mohla shlédnout novou kostelní loď poprvé 12. listopadu 1899.

Druhá část rekonstrukce byla plánována na rok 1900. Řada nyní přišla na nejstarší část kostela: gotický presbytář a jeho přístavby, dosud oddělené od přestavované lodi dřevěným bedněním. Původní středověké prvky byly vesměs zachovány: změny spočívaly zejména ve zboření a novém vystavění sakristie a kaple a postavení nového oltáře. Ten od poloviny května až do konce léta na místě kompletovali a polychromovali žáci čtvrtého ročníku hořické školy pod vedením profesorů Františka Vondráčka a Karla Legraina. Závěrem dostal presbytář novou omítku a dlažbu.

Sedmého října 1900 byl opravený kostel slavnostně vysvěcen královéhradeckým biskupem Eduardem Brynychem. Práce však dosud neskončila. Dosud prázdný interiér kostela byl doplňován postupně tak, jak hořická sochařsko-kamenická škola dokončovala jeho jednotlivé součásti: na podzim 1901 byla postavena kazatelna, v roce 1903 oltář sv. Jana Nepomuckého, v roce 1904 kamenné sanktuárium. Oltář svaté Anny u severní stěny lodi byl postaven v roce 1911, památník padlým vojákům byl dokončen až po 1. světové válce. Výmalba byla provedena v roce 1905 podle návrhu chotečského rodáka Jaroslava Pantaleona Majora.
 

    
Neúplný interiér krátce po přestavbě, po dokončení...                                                              ... a dnes.                                     
 

Kostel dostal podobu, jakou známe dnes. Ještě v příštích letech byl postupně doplňován jeho interiér.  První drobné opravy si jeho stav vyžádal až v roce 1942, bylo zušlechtěno nejbližší okolí. Po válce pak už na opravy kostela nebyla vhodná doba. V říjnu 1949 prošla nutnou opravou střecha, další v roce 1958. Teprve v šedesátých letech získal farář P. Jindřich Lacina prostředky aby mohla být v letech 1965 – 1967 otlučena stará omítka a provedena nová fasáda. Tím získal kostel opět reprezentativní vzhled. Farář Lacina udělal za socialismu pro kostel možné maximum. Ještě v osmdesátých letech zajistil na kostele výměnu střešní krytiny a sám se brigádnicky zúčastnil oprav.

V novém století čekaly kostel dosud jen opravy střechy. Na začátku roku 2006 proběhla drobná oprava větrem poškozené krytiny nad kůrem. Podstatně náročnější rekonstrukce přišla v roce 2007. V polovině dubna sejmuli řemeslníci kříž s makovicí z věžičky sanktusníku, který se již delší dobu povážlivě nakláněl. Při pečlivé prohlídce bylo zjištěno, že se makovice vlivem koroze prakticky rozpadá a celá nosná konstrukce kříže je narušena. V makovici byl navíc nalezen průstřel - patrně památka na rok 1945 a nedisciplinované vojáky Rudé armády, kteří po osvobození v okolí kostela tábořili.
 

Bylo rozhodnuto o důkladné opravě celé věžičky. Nákladem farnosti, prací i příspěvky veřejnosti byl sanktusník opraven a nově pobit měděným plechem, vyrobena nová makovice a celý kříž pozlacen. Na slavnostní mši 30. září kříž s makovicí posvětil farář P. Jiří Vojtěch Černý, aby se v následujícím týdnu mohl vrátit na své původní místo. Do báně byla uložena složka s dokumenty, popisující miletínskou současnost. V ní nechybí ani soupis v Miletíně působících kněží, publikovaný na našich webových stránkách. To je nám velkou ctí.
 

   
P. Černý žehná opravenému kříži

     
Dokumenty připravené k uložení do makovice se těší pozornosti farníků, včetně nejstaršího občana Miletína,
p. Jaroslava Poláka.
 

Od 1. ledna 2007 přestala miletínská farnost právně existovat a byla sloučena, společně s farnostmi mlázovickou a chotečskou s farností Lázně Bělohrad. Miletínský farní kostel se tak po téměř osmi stoletích stal pouze kostelem filiálním.

(HLAVATÝ, Jan: Kostel Zvěstování Panny Marie v Miletíně 1267 - 2017. Miletín 2017.)