Tajemné lesní údolíčko říčky Bystřice (tehdy – dnes potok Bystrý), poseté pískovcovými balvany a bohaté na prameny výborné vody, patřilo k oblíbenému místu nejen majitelky panství, hraběnky Anny Kolowratové, rozené z Magni.  Ona však zřejmě zatoužila mít doma něco, aspoň trochu podobného úchvatnému baroknímu areálu v lese Betlémě u Kuksu a kouzelné zákoutí nedaleko městečka k tomu bylo jako stvořené.

„Zázračná studánka“ zde byla patrně odedávna.  Počínaje rokem 1750 zde však hraběnčiným nákladem začal vznikat lázeňský areál, zvaný od té doby jako miletínské, nebo též Svatojánské lázně.  Posledního května 1750 byla vysvěcena pozoruhodná socha Sv. Jana Nepomuckého, údajně vytesaná i s oltářem a dvěma andílky z jediného, na místě ležícího pískovcového balvanu. Následujícího roku byla nad sochou stavěna kaple, dokončená v létě 1752 a vysvěcená 30. července.

Ve stejné době byly stavěny i koupelny na protějším břehu říčky, proti kapli – na kamenném schodišti je dodnes zachován letopočet L.P. 1753. Zde se voda z pramene jímala do kamence a odtud přelévala do dvou kotlů, kde byla ohřívána (voda má kolem 6 ºC). Součástí koupelen se tak brzy stala též kotelna s vysokým komínem.  Okolí bylo upraveno v duchu barokní komponované krajiny – dlážděné cestičky, vodopád i dřevěná poustevna pokrytá kůrou. Oba břehy spojovaly dřevěné mosty, jeden, krytý,  ke koupelím, druhý směřoval k poustevně. Nedaleko kaple byla postavena dřevěná, patrová ubytovna s šesti pokoji a dále hostinec.

Paní hraběnka dokázala zajistit novým lázním potřebný věhlas. Za tím účelem zde zanechávalo mnoho lázeňských hostů písemná svědectví o svém uzdravení, několik jich vybral a zveřejnil v roce 1831 Jan N. Lhota. Jednou z prvních uzdravených byla prý  Dorota Hlavatá z  Miletína, která 14 let

chodila o berlích, než se jí ve snu dostalo vnuknutí, aby léčivou vodu ze studánky pila, i se v ní koupala. Když tak poté učinila, rychle se uzdravila, což potvrdili též dva svědkové – Dorota Hlavatá si to pochopitelně nenechala pro sebe a zpráva o zázračné vodě se rychle rozlétla krajem.
 

    
Koupelny na levém břehu, kaple a hostinec na počátku 20. století
 

Jan Kryštof Mladota ze Solopisk: „Já níže psaný vyznávám před Bohem všemohouc ím, že jsem po několik let silné trhání v nohou měl a rozličné prostředky proti tomu užíval, které ale k mému zdraví neprospěly. Nevěda co počíti sobě, důvěrou k Sv. Janu Nep. léta 1736. dne 29. července zdravé lázně nad městečkem Miletínem pod ochranou Sv. Jana Nep. navštíviv a po 8 dní je užívav, napotom přímluvou téhož svatého, svého předešlého zdraví jsem nabyl. Též léta 1749. trpěl jsem po třičtvrti léta v levé ruce přehrozné bolesti, tak že jsem rukou ani vládnouti, ani ji nad hlavu vzdvihnouti, ani v ni co držeti nemohl. Žádné prostředky nebyly s to mi zdraví navrátiti, až jsem opět do zdravých lázní nad Miletínem dovésti se dav – je léta 1750. dne 13. června užívati počal; hned však po první koupeli, přímluvou Sv. Jana Nep. a všech tehdáž přítomných lidí jsem se uzdravil. Že tomu tak, moji vlastní pečeť jsem připojil.“  Podobný zážitek měla i Mladotova manželka Helena.
 

     
Vodopád a kamenný most na počátku 20. století.
 

Kateřina Wágnerová z České Brusnice: „Vyznávám dle svého svědomí, že jsem po celé tři léta zraku zbavena byla a mi žádný pomoci nemohl, až jsem, důvěřujíc se v Sv. Jana Nep. do lázní nad Miletínem léžících wésti se dala, kdež jsem za 14 dní častým koupáním a umejváním se šťastně přímluvou Sv. Jana Nep. zraku zase nabyla.“
Léčivá voda uzdravila nejmenovaného ovčáka z Bílé Třemešné, stejně jako Tobiáše Kytlera, miletínského mlynáře, oba raněné mrtvicí (1750). Zimnicí trpěly Alžběta Červinková z Máslojed, nebo Anna Marie Hájková z Vysokého Mýta – obě se uzdravily během několika dní roku 1751. Voda účinkovala též při bolení hlavy, opuchlých končetinách, potížích se sluchem, souchotinách, svrabu, vyrážkách…

Odborné doporučení zajistilo dobrozdání trutnovského lékaře, dr. Jana Altenbergera, vydané v roce 1752. Dr. Altenberger (ve Lhotově překladu) mj. píše: „Chuť té vody lázeňské, vypravování a téměř nesčíslné množství užíváním převýborných lázní těch uzdravených lidí více mne poučily, než by všemocné zkoumání a všecka lučba s to byla dokázati. Abych se ale docela přesvědčil, vodu tu všelijak zkoumav, vařil jsem ji, přidal do ní rozličné květiny a barvy a vezdy jsem nalezl, že voda ta sůl, síru, vitrolím, kamenec a pryskyřici hojně obsahuje.“ 
Dále popisuje, jak vodu užívat: „Aby lázeň dobře oučinkovala, jest třeba se dříve na ni připraviti, při které případnosti se každý s lékařem poraditi má. Především nedůživému, vodnatedlnému tělu neslouží; přílišným jídlem a pitím, v prudké zlosti, převelikým zármutkem a mnohé starosti lázeň neprospívá; jen střídmostí může se dobrý oučinek doufati. Uzdravený nemocný ať déle řádný vede život a vše škodlivé odstraní, tak potom vlastní zkušenosti o dobrotě lázní těch se přesvědčí.“
 

     
Cestička od koupelen k potoku - stejné místo s odstupem jednoho sta let.
 

Lázně si získaly oblibu a měly úspěch - v kapličce se brzy začaly hromadit hole a berle, odložené šťastnými uzdravenci.  Postupně si však získaly popularitu především jako cíl výletů a procházek, místo pro klidný odpočinek a rozjímání. Jan N. Lhota napsal: „Již položení to má něco půvabného do sebe – více však libé procházky po háji, čisté a zdravé povětří, zde panující ticho, onde opět bublání údolím se vinoucí Bystřice, milé činí zde pozdržení se.“ Jeho slova platí dodnes.

Dřevěná ubytovna byla pro velkou sešlost zbořena v roce 1822. Společně se starou hospodou byla nahrazena novou, zděnou budovou v roce 1834. Tehdejší majitel panství Hynek Václav Falge nechal postavit zároveň kamenný klenutý most, namísto dvou dosavadních dřevěných lávek. Zbořena byla i poustevna. Velkými opravami hostinec i budovy koupelí prošly na přelomu 60. a 70. let, kdy byly zejména koupelny prakticky znovu vystavěny. Lázně pak v této podobě existovaly až do počátku 20. století, nanicméně jejich ozdravná funkce postupně prakticky zanikla. Zatímco hostinec byl kolem roku 1910 stále vyhlášeným cílem nedělních výletů, koupele rychle pustly a chátraly. Ojedinělé plány na jejich znovuzprovoznění přerušila válka a v roce 1916 byly budovy koupelen demolovány.
 

      
Budova hostince v 30. a 60. letech - jakoby se zde zastavil čas.
 

Lázeňská restaurace ve dvacátých letech velmi zchátrala, až v roce 1932 proběhla nákladem majitele velkostatku důkladná rekonstrukce, během níž budova dostala v podstatě současný vzhled. Po 2. světové válce se stala součástí rekreačního střediska „Pramo“, resp. Rafinerie minerálních olejů n.p. Pardubice, která provedla v roce 1953 novou rekonstrukci hostince a v roce 1958 vybudovala v sousedství rekreační stanovou, později chatovou osadu. Po roce 1990 se její nájemci často střídali a lze říci, že byla častěji zavřená, než otevřená. Částečně však ožily pozůstatky někdejších Lázní – v létě 1993 proběhlo zásluhou místních skautů očištění a úprava prostoru kolem studánky, následně město nechalo opravit i kamenný most. Studánka v miletínských Lázních tak zůstává i dnes častým cílem procházek výletníků i lidí z okolí.
 

 
Základy někdejších koupelen s pramenem, hotel a kaple - současný stav.
 

Popis lázní publikoval Jan Nepomuk Lhota v roce 1831 v 79. a 81. čísle časopisu Večerní vyražení. Najdete ho ZDE.