|
Již dávno byli by stavové království českého té násilné svévolnosti
brannou rukou na odpor se postavili, kdyby jich jakýs vážný kmet
svou výstrahou byl nekrotil. Byl to Marquard z Dubé, ředitel
kláštera Německých rytířů v Miletíně, rozený Čech. On řádu svému i
vlasti své stejnou oddán byl srdečností; lásku k vlasti své jevil
účinností, a lásku k řádu svému udatností proti pohanským Prusům pod
správou nejvyššího mistra Hanna ze Sangerhausu; pročež také
jak u řádu, tak i ve vlasti své u veliké byl vážnosti.
Jednoho dne
ráno roku 1280. mnoho pánů a rytířů v jizbě Německých rytířů
Miletínských se shromáždilo. Jablonský od ředitele kláštera
peníze za prodanou louku jeho požadoval; Ctibor z Lipníka
přišel, aby svého syna, jenž do řádu Německých rytířů vstoupiti
chtěl a již čas zkoušky řeholní přestál, zase uviděl; Hynek
z Dubé však, jenž byl bratr Ctiborův, aby zase vínem Německých
rytířů se opojil. Mezi tím, co tito s ředitelem kláštera se bavili,
ostatní zde přítomní cizinci s řeholními rytíři v rozličné spolky se
rozdělili; Jen Herman (před tím Bohuslav), syn Ctiborův.
v soukromí s tváří k zemi sklopenou u okna stál.
Důležité
pojednání se skončilo; den ku přijetí Bohuslava do řádu byl
ustanoven, louka zaplacena, a na pokynutí Hynkovo láhev vína
přinesena. Číše okolo stolu se střídala, a hovor stával se čilejší.
Řeholní rytíři s laiky jako o závod pili, nedbajíce na kárající je
vzhledy svého přednosty, jenž jako příklad staročeské přísné
střídmosti zde seděl. Právě již hosté rozejíti se chtěli, an jeden
ze služebníků přednosty kláštera do hostince vstoupiv, příchod
několika braniborských žoldnéřů mu oznámil.
Rozpačlivě
ředitel kláštera nad tím svou šedovlasou hlavou pohyboval. „Přiveď
vůdce jejich ke mně,“ řekl posléze ke služebníku svému, „ostatní ať
před branou se pozdrží. Tuším, že tito příchozí nic dobrého
nepřinášejí.“
Hned potom
Bruno, komorník a tajný rada markraběte Braniborského, do
hostince vkročil. I zarazil se, spatřiv množství cizinců zde
pohromadě; ale zmuživ se zase, s usmívající se tváří k Marquardovi
přikročil, pozdravení knížete svého mu oznamuje.
„Vy jistě toliko proto, abyste mne ve jménu knížete svého pozdravil,
nepřicházíte?“ řekl Marquard.
„Ovšem,“ odpověděl temným hlasem Bruno, „ještě jiný k vykonání dán
mně byl rozkaz, jejž vám, jakmile od sebe rozpustíte hosti své, chci
vyjeviti.“
„Rozkazy markraběte, týkající se osoby mé,“ řekl hlasitě Marquard,
„každý slyšeti může; neboť nevím, co by tak tajného se mnou měl
pojednávati; aniž by slušné bylo, abych já, jsa rytíř řeholní, bez
vědomí svých řeholních bratří v tajném jakémsi srozumění s markrabím
stál. I mluvte jen hlasitě a srozumitelně vůli knížete svého mi
oznamte.“
„Víte,“ promluvil Bruno, „jak náramně poslední nešťastná válka,
která i život Otakara velikého stála, českou zhubila zemi.“
„Ale o pijavkách, které krev vlasti do sebe ssají, mlčíte!“ řekl
Hynek.
Bez přestání však
mluvil dále Bruno: „Neníť vás tajno, že mladý nástupce a dědic
stolice království českého stavu a povolání svému přiměřené
vychování míti musí, kteréž markraběte, mého milostivého pána, jistě
deset tisíc hřiven stálo.“
„Někomu jinému ne nám zpívejte takovou píseň,“ pravil Jablonský, „my
dobře víme, jak hanebně s dědicem královského stolce českého se
zachází; krvácejícím srdcem v Žitavě toho útlého vlasti své královce
hladem zmořeného, ve vlněné košili a v zedraném oděvu jsem spatřil,
a aniž nasytiti jej mi dovoleno bylo.“
„Cožkoli činí kníže můj,“ jal se Bruno mluviti dále, „nečiní bez
důležité příčiny. I žádáť od vás, ctihodný knězi a přednosto
řeholních kláštera zdejších rytířů, abyste kostel svůj i pokladnici
kláštera svého otevřel, a složené v nich zlato a stříbro k zapravení
potřebnosti řízení království českého mu doručil.“
Sotva Bruno
domluvil slova tato, všickni řeholní rytíři, pozdvihše hlasu svého,
zbraně se chopili; i mladý Herman zamilovaného meče svého se chytil,
a k ostatním rytířům se přirazil; na pokynutí přednosty však hluk se
utišil. „Vaše žádosť,“ řekl Marquard ku komorníku, „jest mi příliš
směšná, nežli abych se snad horšiti a zlobiti měl; jděte a oznamte
pánu svému ve jménu mém, aby se rozpomenul, že řád rytířů Německých
rozkazu jeho nepodléhá, a já že žádného nevyplním poručenství, které
od Hartmana z Heldrungu, nejvyššího mistra řadu našeho, nepochází;
aby tedy markrabě chuti své na poklady kostela rytířského řádu
našeho se zbavil.“
„Pah!“ řekl potupně Bruno, „i kanovníci od sv. Víta v Praze na to se
odvolávali, že jen rozkazům papežským poddáni jsou, a přece tolik
zlata a stříbra, co pán můj potřeboval, vydati musili. Onť ovšem
jiné odpovědi od vás neočekával, a proto poručiv mně, jak bych se
zachovati měl, k vám mne odeslal. Vyjádřete se tedy, zdali
dobrovolně poklad kostela svého vydati, anebo násilně jeho zbaveni
býti chcete.“
„Vzácen-li vám život váš,“ zvolal Marquard přísným hlasem ku
Brunovi, „odejděte z hostince tohoto!“
A Bruno vida
třpýtící se popuzených rytířů meče, rychle odešel.
„Bratři!“ řekl dále Marquard k rytířům, „poněvadž nyní bezpečni
nejsme, aby nás vyslanec braniborského ukrutníka nepřepadl se
zástupem žoldnéřů svých, bděte a ku potýkání hotovi buďte. Vy však,
šlechetní páni!“ pravil k hostům svým, „dobře učiníte, opustíte-li
v rychlosti řeholní dům náš, abyste snad nám k vůli nestali se
nepřátely vrchního pána svého.“
„Václav jest vrchní pán náš,“ zvolal Jablonský, „ne ukrutník
braniborský; jáť proti němu s vámi se spojím.“
„Dobře,“ řekl Ctibor, a zvolali hlasitě ostatní rytíři, „i my
všickni klášteru tomuto proti nepříteli pomáhati chceme. Zdráv buď
řád Německých rytířův! Ať žije královec Václav! Zkáza i záhuba
Ottovi!“
„Nuže tedy!“ promluvil dále Marquard, „povděčen jsem pomoci vaší a
slibuji i vám, kdykoli toho potřebovati budete, ku pomoci s rytíři
svými se postaviti.“
Nyní všemožné
k obraně činiv opravy, násilný útok žoldnéřů braniborských očekával.
Pokojně celý den a celá noc minuly; Bruno u vrat klášterních se
svými žoldnéři se položiv, ničeho však nepodnikl; zdálo se, že na
příchod silnějšího zástupu žoldnéřů čeká.
Druhého na to dne
ráno rytíři řeholní ve chrámě svém se shromáždili. Herman klekna
před Marquardem jakožto plnomocníkem nejvyššího mistra Německých
rytířův, aby přijat byl do řádu, prosil. „Nejsi-li žádnému jinému
řádu zaslíben,“ promluvil k němu Marquard, „žádnému pánu tělesně
poddán, se žádnou ženskou zasnouben, žádnou vinou stížen, nebo
tajnou nemocí sklíčen, budiž od bratří naplněna žádosť tvá.“ – Tu
sliboval Herman, maje na knihu sv. evangelium položené ruce své,
čistotu těla, chudobu a poslušnosť zachovati, načež pak svatou
večeři a oděv řeholní přijal.
Sotva přijat a
v řeholní šat byl Herman oblečen, an hřmot a křik v síni klášterní
rozléhati se počal. Rytíři vyběhnuvše viděli, že Bruno se svými
žoldnéři sekerami opatřenými kostelní a klášterní vrata prosekati
usilují; a v skutku se jim povedlo předsevzetí jejich; tu však
z jedné strany rytíři světští, a s druhé rytíři řeholní mu statně
v odpor se postavivše, dále pokračovati bránili. Brzy zase Bruno
z kostela byv vytlačen, s dvojnásobnou silou do domu řeholního
vraziti usiloval. Zde krvavé se strhlo potýkání, a obráncům kláštera
hrozné hrozilo nebezpečenství.
Jablonský spatřiv
komorníka Brunova, vůdce žoldnéřů braniborských, kvapně k němu se
tlačil a násilnou ranou meče svého rozštípil hlavu jeho. Miláček
knížete z Braniboru mrtev jsa, k zemi se svalil. Žoldnéři smrti
vůdce svého se zhrozivše, s mrtvolou do Prahy spěchali.
Rytíři,
nedůvěřujíce odchodu nepřátel svých, za nějaký čas se střehli;
dostavše však potom jisté zprávy, že zde ke lsti a k podvodu
nepřátelé nesměřují, do hostince svého se navrátili. Zde Marquard
všem za statečnou obranu domu řeholního děkoval. Všickni jednohlasně
Jablonského chválili, že mistrně ten krutý boj rozhodl; jen starý
Hynek, bratr Marquardův, rozpačitě hlavou kroutil. „Co pak ty máš
proti Jablonskému?“ tázal se ho Marquard.
„Zdá se mi, že sečná rána meče Jablonského buď jemu anebo nám mnoho
škody způsobí; neboť právě teď se rozpomínám, že ten komorník, jenž
mi již před tím známý se býti zdál, markraběte Otty syn byl,
kteréhož více nežli ostatních sedmero z manželského lože zplozených
dítek miloval. Teď jistě Jablonský pomsty jeho se má obávati.“
I některým jiným
rytířům ta okolnosť povážlivá byla; ale ostatní jedním hlasem
volali: „Což ten Braniborák proti nám pořídí? Vždyť nemá v Čechách
přízně! Každý udatný Čech raději Jablonskému, nežli tomu dlouhému
cizinci (tak potupně Ottu nazývali) pomáhati bude.“
Tak rozmlouvali a
radili se rytíři, a uzavřevše mezi sebou spolek přátelský k ochraně
své a ke vzdoru Otty z Braniboru, na své hrady se rozešli.
I byl v skutku
Ottův tělesný syn, jenž v Miletíně pod mečem Jablonského zemřel.
Náramná bolesť markraběte nad smrtí zamilovaného syna roznítila ku
pomstě krev v žilách jeho. I také toho, kdo byl, jenž zavraždil
miláčka jeho, se dověděv, přísáhal, že krvavě krev syna svého na
Jablonském pomstí. Již silným počtem bojovníků proti vrahu syna
svého táhnouti chtěl, ana právě mu dodána zpráva, že nejen
v Miletíně, ale i na jiných místech království českého proti němu
lid se bouří. Vida tedy, že by veřejným násilím buď málo aneb nic
nepořídil, ke schytralosti se přičinil.
Asi čtyry neděle
po svedeném boji v řeholním domě Miletínském přednosta kláštera
Miletínského mladého řeholního rytíře Hermana s vyhotoveným listem
trhovým na hrad Pecku odeslal. Hostinně přijal jej Jablonský, a
usmívavě krásná slečna Hedvika číši na přivítanou mu podala.
Neobyčejný nepokoj v srdci toho řeholního rytíře způsobil jeho
pohled na krásnou Hedviku, na růžové tváře a na modré oko její;
hlasitě tlouklo srdce jeho pod černě skřížovaným pláštěm. „Rytíři!“
pravil k Jablonskému, „povězte, je-li to dcera vaše?“ – „Toť jest
dcera má,“ odpověděl Jablonský, „ale nedlouho bydlí na hradě tomto;
jen matčina neustálá churavosť od tety zpět ji povolala.“ Večerní
číše skončila to rozmlouvání; ale Herman málo požíval, neboť vnitřní
nepokoj jeho jen po samotě toužil.
Podivná byla
Jablonskému toho řeholního rytíře nepokojnosť a mysli roztržitosť.
Brzo bledý, brzo rozpálený byl také dívky obličej, když se naň
podívala, až posléze nad vzniklým ve vnitřnostech srdce svého bojem
zvítěziti nemohouc, omdlela. Jen rychlá pomoc zase ji ze mdloby
probudila.
Rytíř do ložnice
byl zaveden, ale sen opustil oči jeho. Vždy Hedviku, jakoby ze hrobu
byla povstala, před sebou viděl. Ne lépe také ubohé Hedvice se dělo;
i ona neustále Hermanovu postavu před sebou viděla. Časně ráno před
východem slunce opustiv Herman ložnici svou, k svému oři odešel, a
jda po dvoře, Hedviku na pavlači spatřil. Při prvním na ni pohledu
zavzněla stříbrného Hedviky hlasu slova v uších jeho: „Bohuslave!“ –
„Berto! jen jedinké slovo s tebou oslavený duchu promluvit sobě
žádám!“ vzdechl Herman. – „Nerozumím tobě,“ odpověděla ona, „ale
sejdu do dvora.“ Přišla. – „Jsi-li ty v skutku Berta? Žiješ
dosaváde? Neklamou mne smyslové moji?“ tázal se Herman. – „Jsi-li
ty Bohuslav? Není-li to mámení?“ tázala se Hedvika. „Jáť jsem Berta,
tvá Berta,“ mluvila dále. – „Ach!“ vzdechl si Herman, pozdvihna
k nebesům své slzící oči, „kýž bych já byl až dosaváde Bohuslavem!“
Tak se počala rozmluva dvou zamilovaných, která opět shledáním
oslazena a slzami nevyslovitelné bolesti skončena byla.
Jaroslava
z Jabloně manželka Alžběta byla sestrou Anny z Michalovic, kterýžto
rod po mnohá léta hrad Jestřabí v Čechách ve svém držení měl. Její
manžel, Hašek z Valdeku, ve druhém již roce svého manželství zemřev,
jedinou dceru Bertu po sobě zůstavil. Když však i tato brzy otce
svého na věčnosť následovala, nevyslovitelná bolesť svírala tu dítek
zbavenou a opuštěnou matku. Alžběta navštívši tehdáž se svou malou
Hedvikou sestru Annu, všemožně se snažila potěšit ji. Když pak
Alžběta opět na hrad svůj Pecku odebrati se chtěla, prosila ji
sestra, aby dcerušku svou ji pro potěchu tam nechala, poněvadž prý
to dítě její zemřelé dcerušce Bertě podobno jest. Alžběta žádosť
její vyslyševši, Hedviku u ní zanechala, kterou ona pod jménem
Berty laskavě a starostlivě vychovala.
Hedvika šestnácte
již počítala jar, ana jednoho dne strašlivá bouře jakéhos mladého
rytíře v hradu Jestřabí schránku hledati donutila. Přátelsky a
hostinně Anna z Michalovic přijala toho cizince; ale náhle zasmušil
se obličej její, když při stole cizinec ten synem Ctibora z Lipníka
se jmenoval. Ctibor byl v růžené její mladosti miláčkem jejího
srdce, jenž však nedbaje na vnady její obětovanou mu rukou její
pohrdl. Více působil Bohuslav ve srdci Bertinu, která nemálo si
oblíbila jinocha toho, až jeho postava do srdce jejího se vloudivši,
hlavním předmětem i jejích snů se stala. Bohuslav, jenž nepozoroval,
jak velice srdce Anny z Michalovic proti jménu jeho zanevřelo,
často, an otec jeho v tom okolí statky své měl, na Jestřabí
přicházel; a vždy prudčeji láskou k Bertě rozněcovalo se srdce jeho.
Ano v tom domnění, že by Berta dcerou Anny z Michalovic byla, počal
pozvolna jeviti žádosti své, které uchu milované Berty lahodně, ale
v uších domnělé matky nepříjemně zněly, an Mikuláš z Potenšteina jiz
na nějaký čas podobné žádosti pronášeje u Anny mnoho, u Berty však
málo vážnosti měl.
Po nedlouhém čase
Alžběta ochuravěvši svou dceru od sestry své domů povolala. Anna
neprotivila se žádosti sestry své, hleděla však srdce schovanky své
Berty Mikulášovi z Potšteina nakloniti. I aby Bohuslavovi každou
cestu k Bertě zamezila, vrátíc se z Pecky po celém okolí hradu svého
Jestřabí rozhlásiti dala, že Berta umřela; Bertě pak brzo na to
skrze klevetná ústa tu vymyšlenou pověsť, že by Bohuslav již
zasnouben byl, oznámila. Bohuslav hořem nad domnělou smrtí milované
Berty, oděv řeholních Německých rytířů přijav, řeholním jménem
Herman nazván byl.
Stav a povolání
jeho na vždycky jej od Berty oddělily, a slzmi nesmírné bolesti
vyjevila Berta, že krom něho žádný muž jejího nedotknul se srdce.
Oddělili se od sebe, jakoby na věčnosť tento pozemský život opustiti
měli.
Ještě toho dne,
když Herman do kláštera řádu svého s podepsaným trhovým listem se
odebral. Mikuláš z Potšteina na hrad Pecku přijel; ozdobně ošacený,
lichotný světák, když ve společnosti ženských se nacházel, a
nejzmužilejší pijan vína, kdykoliv mezi rytíři seděl. I znaltě
kratochvilně šprýmovati, tak že každý, kdož ho dokonale neznal, hned
mu nakloněn byl. Pod tím zámyslem, že by zbloudiv na lově umdlen
byl, na hradě Pecce o přenocování žádal. Přátelsky přijal jej
Jaroslav; méně přátelství však jevila Hedvika, ana naplněnou číši mu
podávala. S usmívavou tváří přijav Mikuláš čiši tuto na zdraví
šlechetného pána hradu Pecky a slečny jeho Hedviky jedním douškem ji
vypil.
Jakkoliv Hedvika
nerada jej viděla, přece usmívavosti své odepříti mu nemohla, když
při stole, u něhož i starý Hynek z Dubé byl, ty nejžertovnější bájky
s veselou tváří vypravoval. Již dávno ani Jaroslav ani Hynek tak
vesele nepojedli, neboť Mikuláš vždy sám nemluvil, nýbrž na rozličné
kratochvilné předměty řeč svou obracel, a tak jedenkaždý z nich na
rozmluvě té podíl bral. Sluhové hradu žertovnou řečí jeho vzdělati a
obveseliti sebe chtějíce u dveří hostince poslouchali; a když u
večerní hodině do dvoru hradního sešel, koně prohlížel, semotam se
potácel, a mezi tím vždy důvtipná slova pronášel; tu lásku veškeré
hradní čeledi si získal. „Ten šlechetný, milý pán“ – mluvili
sloužící, - „byl by řádným zetěm pána a rytíře našeho.“ Ještě však
více rozléhala se chvála jeho, an odcházeje čeleď hradní štědře
obdaroval.
Jak od starého
Jaroslava, tak i od Hynka z Dubé, aby zase brzo na Pecku přišel,
prošen byv, již třetího dne ráno naplnil žádosť jejich a svou
přítomností celý hrad nad míru potěšil a obveselil. Tak i potom
častěji na Pecku přijížděje na několik týhodnů tu se pozdržel; tou
však častou svou na hradě Pecce přítomností srdce Hedviky si
nakloniti snažil.
Jednoho dne, když
s rozveseleným pánem hradu sám v pokoji seděl, svou vyjevil mu
žádosť, že by dceru jeho Hedviku za manželku pojati chtěl. Jasný
obličej Jaroslavův obestřela pustá mrákota nelibosti. „Jest s vámi
Hedvika v tom srozuměna?“ otázal se rychle Jaroslav.
„Neopovážil jsem se jí dosaváde vyjeviti; nepochybně však již tuší
žádosť mou.“
„Tomu jsem povděčen,“ – pravil Jaroslav, - „při tom musím vám však
to, co velmi nelibé jest, říci, že jsem svou dceru synovi přítele
mého Dětřicha z Hořepníka již zasnoubil, jehož příchodu den ode dne
očekávám.“
Jako bleskové
z černých, hromuplných vynikajících mraků jiskřily se plné zlosti
oči Potenšteinovy, an slyšel slova tato. Ale zase rychle vyjasnila a
usmívati se počala tvář jeho. „Nuže, zapomeňte na žádosť mou,“ –
řekl k Jaroslavovi, - „i ostaňte jako prve přítelem mým.“
Svatě slíbil mu
Jaroslav zachovati přátelství své, a obapolně přísahou slib svůj
věrně zachovati se zavázali.
Tak celé dva
měsíce pominuly, ale Dětřichův syn, jenž cizí projížděl země, zpět
nepřicházel; an nenadále v noci hrad Pecka z několika stran jedním
plamenem počal plápolati. Marná byla každá snaha k hašení plamene
k černému nebi se pnoucího. Při tom když zvukové trub polních se
rozléhaly, bylo spatřiti praporce Otty z Braniboru vysoko v povětří
vlající.
Ve hradě bylo vše
v divokém a zoufalém nepořádku a hluku. Zmatená čeleď nevěděla má-li
hasiti anebo se potýkati. Jaroslav vida, že jiné pomoci není, svolal
Bertu a své služebníky, poroučeje jim, aby churavou manželku jeho
vezmouce, jej následovali.
Po schodech kouřem
naplněných vedl je hloub a hloub až ku dveřím podzemního průchodu.
„Nyní jsme ochráněni před těmi vražedníky,“ řekl Jaroslav, - „jen
ochotně za mnou chvátejte!“
Vždy dál a dále
kráčeli temným průchodem, až již umdlévajícími kroky přišli ku
kamenným schodům, které k zapadajícím, kamením zasypaným dveřím
vedly. Jeho žilnaté, nechoulostivé ruce tíže kamení ustoupila, dvéře
se zdvyhly a ochráněni do tak zvaného miletínského lesa vystoupili.
Ještě jen několik služebníků v průchodu se nacházelo, na něž ostatní
čekali, když v černém tom lese zástup mužů ty utíkající přepadl a na
místě je rozsekal. Churavá matka i stařičký otec před očima Hedviky
zavražděni, ona pak od jednoho z nich uchopena a na kůň vsazena
v největším kvapu odvezena byla. Po straně od hořícího ještě hradu
plamenilo se nebe a jen zde a onde lesem porostlí pahrbkové a údolí
Bertě téměř vědomí zbavené tak strašlivé zakrývaly divadlo.
Ještě ten loupežný
jezdec s loupeží svou daleko byl neujel, an zástup Německých rytířů
naň vyrazil; ale on dobyv meče Hedviku probodnouti hrozil, jestli
jej na cestě zdržovati budou. Nyní teprve Herman, jenž zástup
Německých rytířů vdl, poznal, že jest to Berta, a úzkostí jsa
proniknut loupežnému jezdci přikázal, aby Bertu propustil, chce-li
sám při životě zachován býti.
Mikuláš
z Potenšteina, jenž loupežníkem Berty byl, vida, že k zachování
života svého jiného nemá prostředku, pannu tu Německým rytířům
odevzdal, kteráž prohledší Mikuláše a Hermana poznala. I byloť
zřejmo, že Mikuláš pána hradu Pecky markraběti z Braniboru zradil.
Berta poznovu omdlevši, padla na studenou zemi.
Herman vida, že
uvnitř hradu Pecky, za jehožto černými zděmi jednotlivé plameny
ještě vystupovaly, žádný člověk, jenž by byl ochráněn, nesídlí,
zástupu svému zpět k Miletínu ubírati se poručil, za nímž sám
polomrtvou pannu na koni před sebou drže pospíchal. V Miletíně do
nemocnice ji odevzdal, kde opět ke svému vědomí přišla. Nyní teprv o
osudu svých milých mohla vypravovati a žádala, aby ji na hrad
Jestřabí k její tetě zavezli. Herman žádosť její hleděl vyplniti.
Jeden z řeholních bratří jeho, - neboť on sám povinností úřadu svého
byl zaneprázdněn, - ji tam doprovázel. Mezi tím Herman mrtvá těla
Jaroslava, jeho manželky a jeho sluhů vynalezena nedaleko od místa
tohoto pohřbiti, a hrob jejich křížem, jejž nábožný mnich posvětil,
poznamenati dal.
Otto, markrabě
z Braniboru, hrad Pecku si osvojil. Po půl roku žádal Herman
přednosty kláštera o povolení, by se mohl na hrad Jestřabí odebrati.
Marquard jeho žádosti vyhověl, a on na perutích lásky pospíchal ku
hradu. Přikvapiv ku hradu Jestřabí zatloukl, a po hlase poznán byv,
bez prodlení a beze všeho dotazování byl vpuštěn. Na schodech
potkala jej Anna.
„Co dělá Berta?“ tázal se úzkostlivým hlasem.
„Jí jest blaze,“ odpověděla Anna.
„Tedy neobcuje již mezi živými?“ promluvil Herman, an na tváři jeho
pozorovati bylo, že jeho srdce cítí velkou bolesť.
„Dosaváde žije; uslyšíte hlas její;“ odpověděla Anna, „pojďte k ní
se mnou.“
A Herman
následoval Annu, jejížto tahy v obličeji jevily zármutek; avšak její
láskyplné, na jinocha vzhlédající oko zdálo se, jako by za odpuštění
prosilo. Dvéře se rozevřely, - a tu seděla, jako smrť bledá, v rukou
svých harfu držící Berta. Zpívala. Herman chtěl ji k svému srdci
přivinouti, avšak Anna jej zadržela, řkouc: „Tiše! nekazte utěšenou
hodinu její.“ Jako přikován stál Herman, a Berta polotiše zpívajíc
bez souzvuku na harfu břinkala:
|
