Neoficiální stránky o Miletíně a jeho bohaté historii

                 

Dějiny města

 

 

 

Bohuslav a Berta – pověst, nebo literární fikce?

 
 

Romantický příběh o řeholníkovi Řádu německých rytířů a sličné dceři pána hradu Pecky, tak jak ho publikoval Jan Nepomuk Lhota, zná každý milovník Miletína a jeho historie. Obecně je pokládán za pověst s reálným základem a miletínští patrioti si dodnes ukazují místa, kde se jistě odehrávalo to, či ono dějství tohoto středověkého milostného dramatu. Existuje však mnoho indícií, které napovídají, že příběh je v celém svém rozsahu pouhou literární fikcí.

 

Text povídky podle J. N. Lhoty - ZDE

 

 
 
 
Bohuslav, Berta a Jan Nepomuk Lhota
vzpomínky pamětníků
     

Památky

rejstřík místních názvů

     

Fotogalerie

miletínský pivovar v čp. 126

     

Karel Jaromír Erben

domek čp. 174

     

Miletínské Modlitbičky

městská a obecní symbolika

     

Osobnosti

škola

     

Různé

Bohuslav a Berta

     

Odkazy

 
     

Hlavatí z Horek

   
     
 


Vynikajícímu studentu jičínského gymnázia Janu Nepomuku Lhotovi, nemohla uniknout povídka, kterou ve sborníku Poutník slovanský v roce 1826 uveřejnil vlastenec, hornobranský farář Josef Mirovít Král. Příběh se jmenoval Berta a Bohuslav – Příběh z třináctého století. Patnáctiletého Lhotu ohromil tím, že se odehrával v jeho rodném kraji a navíc obsahoval píseň z tolik obdivovaného Rukopisu královédvorského. Hltal její děj, pravděpodobně si okamžitě vzpomněl na kamenný kříž,  který odnepaměti stával u lesní pěšiny z Miletína na Chroustov. Mnohokrát jistě přemýšlel, kdo a na čí památku ho v lese postavil. A teď, ve své mladistvé fantazii, najednou barvitě viděl jezdce s pochodněmi, blýskající se meče i mech, barvící se temně rudou krví. Příběh mu  učaroval.


Jan N. Lhota, jako c. k. úředník.

     

Později, na sklonku jičínských studií, už Lhota jistě věděl, že Král svoji povídku přeložil z vídeňského časopisu Archiv für Geschichte, Statistik, Literatur und Kunst, vydávaného historikem Josefem von Hormayrem. Tam vyšla v ročníku 1824, pod názvem Der deutsche Ritter. Král jí přeložil celkem věrně, pouze v případě písně Opuštěná – Die Verlassene, pominul originál Rukopisu královédvorského a pokusil se o vlastní přebásnění. To se však mladému Lhotovi moc nelíbilo – chtěl zdůraznit souvislost povídky s Rukopisem. Proto, na počátku svých pražských filozofických studií, posílá upravený překlad povídky, tentokrát již pod názvem Bohuslav a Berta, redakci Časopisu Českého Museum, kde také v roce 1831 skutečně vyšla. Autor, ani původ příběhu zde není uveden. Lhotův překlad se od toho Králova liší jen minimálně. Hlavní rozdíl je v českém překladu Opuštěné, kterou Lhota sám přebásnil tak, aby více odpovídala původnímu znění z Rukopisu královédvorského.
 

Povídka o Bohuslavovi a Bertě a neméně samotná Opuštěná, byly pro Lhotu srdeční záležitostí. Vlastní báseň na stejné téma publikoval roku 1831 v 75. čísle časopisu Večerní vyražení. Jmenovala se Miletínské lesy. Inspiraci Rukopisem pak dále zužitkoval ve vlastní rytířské povídce, vydané pod názvem Zdebor a Častava roku 1835 v Rozličnostech Pražských novin. O několi let později, za svého úřednického působení v Hradci Králové se zase pokoušel zpracovat Bohuslava a Bertu jako divadelní  hru. Práce na dramatu s názvem Slib a láska však skončila dřív, než pořádně začala. Nicméně když začal roku 1849 pracovat na miletínské pamětní  knize,  nemohl  oblíbený  příběh


Archiv für Geschichte, Statistik, Literatur und Kunst (1824)                              

chybět mezi popisem miletínských dějin. A totéž pak zopakoval ve svém Miletíně nad Bystřicí.

Lhota samozřejmě nebyl jediný, koho povídka neznámého autora v Archivu zaujala. V roce 1836 ji německy, tedy patrně přímo z Archivu, opsal do nové farní kroniky, peckovský farář Vendelín Dušek. Ze stejného zdroje čerpal amatérský historik Franz Alexander Heber, který povídku použil v roce 1844 ve svém pozoruhodném díle Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser, kde jí zařadil k vlastivědnému pojednání o hradu Pecce. Zde se také objevuje pozoruhodná poznámka ve vztahu k možnému autorovi povídky, ke které se ještě vrátíme. Čas od času se i později objevilo více či méně pozměněné převyprávění příběhu, vesměs však už v českém jazyce. Roku 1874 otiskl Čechoslovan – prostonárodní kalendář, pověst s názvem Bohuslav a Hedvika – Pověst historická z 13. století. Autor, Josef Beran, uvádí, že ji volně vypravuje podle Hebera. Ve dvacátém století povídku připomíná například A. Machková (Pod Zvičinou, roč. 1937 - 1938),  nebo Leontýna Mašínová (Z dávných dob, Liberec 1968).
 

     
pro srovnání - Poutník slovanský (1826 - Král) a Časopis českého museum (1831 - Lhota)
 

Pověst?
 
   

Jak už bylo zmíněno výše, sotva vešla povídka ve známost, začaly být v kraji pod Zvičinou hledány stopy popsaných středověkých událostí. I sám Lhota prolézal v září 1833 hradní ruiny v marné snaze nalézt vchod do podzemí, nebo jinou památku z oněch časů. Obecně platí, že pověst je popisem události, šířeným ústním podáním. Má reálné jádro a stává se součástí svérázných lidových dějin - v některých případech však může být unikátním svědectvím o historické události. V našem příběhu je historicky doložených skutečností celá řada – jsou však často ve vzájemném rozporu. Můžeme uvést několik příkladů – skutečností je existence komendy Řádu německých rytířů v Miletíně od r. 1241; nebyla to však komenda rytířská, žili zde pouze tři řádoví bratři, mniši, kteří řídili statek a patrně špitál. Jméno jejího údajného představeného, Markvarta z Dubé, historiografie nezná, z druhé poloviny 13. století je doloženo pouze jméno správce farnosti, plebána Magnuse a jeho nástupce Šimona. První písemná zmínka o hradu Pecce a jejím majiteli pochází až z první poloviny 14. století a teprve poslední archeologické výzkumy ukazují, že hrad mohl stát již kolem roku 1280. Jméno Jaroslava Jablonského (též z Lemberka) je spojeno s Jablonným v Podještědí a známe ho (podobně jako Ctibora z Lipníka, nebo Hynka z Dubé) především díky Dalimilově


hrad Pecka v 19. století

kronice a to bez jakékoliv souvislosti s hradem Peckou, na což ostatně poukázal již August Sedláček. Známější postavou je neblaze proslulý loupeživý rytíř Mikuláš z Potštejna. Zde se však příběh s historií rozchází v životopisných datech – první zmínka o Mikuláši z Potštejna se váže k roku 1312 a dále o něm víme, že zemřel v boji (tedy zřejmě ještě v plné síle) v roce 1339. Z toho nám vychází, že v roce 1280 byl buď malým dítětem, nebo ještě ani nebyl na světě. 

Důležitým prvkem příběhu je podzemní chodba, kterou prchá rodina Jaroslava Jablonského z obléhané Pecky do bezpečí. Pověsti o podzemních chodbách se ke starým hradům i jiným romantickým lokalitám váží velice často. Stejně to platí o Pecce a Miletíně. Povídka o Bohuslavovi a Bertě ve Lhotově interpretaci situuje ústí chodby do „miletínského lesa“ a ke kamennému kříži u lesní cesty ke Chroustovu. Ve dvacátých letech dvacátého století přinesl jinou verzi Jan Obešlo, majitel dvora Falgova v Tetíně, milovník památek a historie podzvičinského kraje. Pan Obešlo, který se též zásadně zasloužil o záchranu barokní sochy Sv. Donáta, vyzvedl v roce 1924 z lesa Skalky poblíž cesty z Tetína k Vřesníku, přeraženou kamennou desku s obrysem kříže, modlící se postavou a nečitelným nápisem (tzv. epitaf). Jeho syn Jaroslav později vlastním pátráním došel k závěru, že deska původně označovala hrob více osob, který se také pokusil v lese lokalizovat. Nakonec usoudil, že se nejspíš jedná právě o místo, kde byli v roce 1280 povražděni Jaroslav z Jabloně, jeho žena a služebnictvo.
 


                       Rukopis J. N. Lhoty v miletínské Pamětní knize (1849)

Možnost, že by chodba vedla z hradu nepřerušeně až do miletínského kláštera, můžeme při pohledu na mapu hned vyloučit. Chodba by musela být dlouhá přibližně jedenáct kilometrů, po trase by musela neustále překonávat výrazné výškové rozdíly a až pětkrát „podejít“ vodní tok. V takovém rozsahu by v divoké a stále ještě většinou pusté krajině pomezního hvozdu třináctého století byla zbytečnou investicí. Ovšem samotná existence chodby z hradu Pecky jižním směrem, byť v mnohem skromnějším rozsahu,   je svědecky doložena. Začínala ve sklepích, nebo hradním příkopu na východní straně, mířila pod potok, dál směrem na Bukovinu a ústila přibližně kilometr od hradu v lese Odnoži. Podobné to zřejmě bylo v Miletíně – staré kroniky zmiňují nálezy pozůstatků chodby,  která   mohla   vést  z   Parkáně

severním směrem k Bystřici a louce Na Koši.
 

Mohla se tedy tragédie Jablonského rodiny udát tak, jak popisuje povídka? A kde? V Miletínském lese, jak se domnívá Lhota jen sotva - místo totiž leží výrazně stranou. Uprchlíci by zde byli nejspíš v bezpečí, nepřítel by je zde našel jen náhodou. Ovšem ani křižáci z Miletína, by cestou na pomoc Pecce nejeli přes Miletínský les. Opačná situace je v případě lesu Skalky – ten leží přímo na spojnici mezi Miletínem a Peckou. Těžko si však lze představit, že by braniborští žoldáci našli uprchlíky z hradu uprostřed lesa, v noci, šest kilometrů od hradu. Nejlépe vychází varianta krátké chodby z Pecky do lesa Odnože – rodina hradního pána mohla snadno a rychle chodbou projít a v lese záhy narazit na braniborské hlídky, které by se nepochybně kolem obléhaného hradu pohybovaly. A konec konců – kamenný smírčí kříž je zde také, dokonce s vyrytým tzv. tlapatým křížem, používaným i Německými rytíři. Vztahuje se prý k němu pověst o krvavé rvačce dvou řezníků – ale je to také jenom pověst...
 

Povídka?
 
   

Zopakujme si, že se příběh poprvé objevil v září 1824 v Hormayrově Archivu. Nebyl to časopis specializovaný na vydávání starých literárních památek, jak by se mohlo z názvu zdát. Otiskoval nejrozličnější příspěvky z oblasti literatury, historie, ale i ekonomiky, nebo průmyslu. Na jeho stránkách, také v ročníku 1824 proběhla například známá názorová výměna mezi Václavem Aloisem Svobodou a Josefem Dobrovským o pravost tzv. Libušina soudu, tedy Rukopisu zelenohorského. Povídka o Německém rytíři se objevila v pravidelné rubrice Sagen, Legenden und Geschichten, ve které byly uváděny příběhy s historickou tématikou, bez zvláštních ohledů na to, zda se jednalo o lidovou pověst, nebo autorský text. Povídka se objevila pět let po prvním vydání Rukopisu královédvorského  tiskem – v české vlastenecké kultuře stále ještě vládla euforie z nálezu Rukopisů, umělci všech oborů tvořili svá díla inspirovaná donedávna neznámými staročeskými básněmi a prózami. Jejich tvorba byla umocněna vrcholící érou romantismu – téměř vzorovým námětem romantické literatury je téma nenaplněné lásky a smrti. Vzrůstá obliba historických témat a rytířských příběhů – jak krásně sem zapadá ten o Bohuslavovi a Bertě!

Musíme si také uvědomit, že příběh se nedochoval v ústním podání – Lhota sám přiznal, že se s ním setkal až v Poutníku slovanském, tedy, že ho dříve neznal. Nenajdeme ho ani u autorů, kteří se věnují sběru lidových, ústní tradicí předávaných báchorek z oblasti severovýchodních Čech (Erben, Kubín). Obsah a forma příběhu, typická pro první polovinu 19. století, přímý odkaz na Rukopis královédvorský – to vše nám říká, že povídka o Bohuslavovi a Bertě patří mezi původní díla inspirovaná Rukopisy a vzniklá v 19. století. Jejího autora ovšem neznáme.

Neznáme? Jméno autora povídky Der deutsche Ritter v Hormayrově Archivu chybí. Chybí i jakákoliv zmínka o původu tohoto příběhu. Tu však najdeme ve výše uvedené vlastivědné práci Franze Alexandra Hebera o českých hradech, zámcích a tvrzích. Zde se totiž v roce 1844 objevil opis povídky z Archivu, včetně německé verze Opuštěné. A u ní je poznámka pod čarou, která říká, že pochází z Rukopisu královédvorského a že je „verteutscht vom k. k. Humanitätsprofessor W. A Swoboda“  - poněmčená profesorem Václavem Aloisem Svobodou. 
 


Píseň Opuštěná v Heberově "Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser" (1844)
 

V. A. Svoboda, přítel a spolupracovník Václava Hanky, přeložil do němčiny Rukopis královédvorský, pro jeho první dvě vydání, která vyšla v letech 1819 a 1829.  Jenže německá verze OpuštěnéArchivu (z roku 1824) se od tehdy známého Svobodova překladu z roku 1819 výrazně liší, resp. odpovídá zhruba z poloviny. Znal tedy skutečně Heber Svobodu, jako autora překladu OpuštěnéArchivu? A byl-li Svoboda skutečně autorem tohoto překladu – nebyl i autorem celé povídky?
 


Václav Alois Svoboda - Navarovský (internet)

Ohlédnutí se za Svobodovou vlastní tvorbou tuto možnost zdaleka nevylučuje. Tento vrstevník a přítel Václava Hanky i Josefa Jungmanna, který působil jako učitel, později jako profesor dějepisu a místopisu, se za studií inspiroval německým romantismem. V Praze žil bohémským životem, hrál divadlo, přednášel a psal básně v češtině, němčině i latině. Přátelství s Hankou znamenalo překlady jeho tvorby do němčiny, přeložil Rukopis královédvorský. Jeho vlastní dílo však bylo značně roztříštěné a zlomkovité. Publikoval především v časopisech, typické jsou jeho básně na motivy z českých dějin, též překlady podobných básní jiných autorů (viz. např. Hankův sborník České historické zpěvy z roku 1826). Aktivně se stavěl za pravost Rukopisu zelenohorského, vzhledem k přátelství s Hankou je  tak považován za jednoho ze spolupadělatelů. Zemřel roku 1849, aniž se dožil ostřejších rukopisných sporů.
 

Svoboda zřejmě mohl docela dobře být autorem povídky o Bohuslavovi a Bertě. Ovšem stejně tak to mohl být Václav Hanka, nebo kdokoliv jiný, to už se dnes nedozvíme. Její autor však bezpochyby pocházel z prostředí českého národního hnutí a k napsání jej inspiroval nález Rukopisu královédvorského. Smírčí kříž v lese nad Miletínem i epitaf od Tetína nepochybně označují místa lidských tragédií, s příběhem o Bohuslavovi a Bertě však nemají nic společného.

     


Literatura:

 - Rukopis Králodvorský. Sebrání lyricko – epických národních zpěvů. Praha 1819. Library of Oxford University, http://books.google.com.
 - Hormayr, Josef Freiherr von: Archiw für Geschichte, Statistik, Literatur und Kunst. Wien, 1824. Státní vědecká knihovna v Olomouci, sign. II 54.697/ 15(1824).
 - Poutník slovanský, Praha 1826. Národní knihovna v Praze, http://kramerius.nkp.cz.
 - Časopis Českého Museum V., Praha 1831. Harvard College Library, http://books.google.com.
 - Heber, Franz A.: Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser. Svazek II. Praha 1844. Národní knihovna v Praze, http://kramerius.nkp.cz.
 - Čechoslovan. Prostonárodní kalendář zábavný i poučný na rok 1874. Praha 1874. Národní knihovna v Praze, http://kramerius.nkp.cz.
 - Lhota, Jan N.: Miletín nad Bystřicí. Příběhy jeho a památky. Brno 1888
 - Ottův slovník naučný
 - Wolf V. – Halíčková D.: Jan Nepomuk Lhota (Život a dílo). In: Krkonoše – podkrkonoší 4. Hradec Králové, 1969.
 - Listy Peckovska, XIX/2/2009. Úřad městyse Pecky, 2009.
 

     

 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

© Mgr. Jan Hlavatý, 2003 - 2013