|
Za Pišla byl dům v roce 1806 stejně
jako ostatní přečíslován. Tehdy už dostal "své" číslo 174. O rok
později ho Josef Pišl prodává za 580 zlatých krejčímu Josefu
Erbenovi.Ten si ho podrží 15 let, aby ho pak prodal synovi - Josefu
Erbenovi mladšímu - perníkáři.
A tak se v roce 1822
začala v č. p. 174 v Lázeňské ulici psát historie perníkářské rodiny
Erbenů a jejich slavných "Miletínských modlitbiček". Moc ale
nechybělo a slibně se rozvíjející živnost mohla záhy skončit v
plamenech. V roce 1826 totiž ulici zachvátil požár, který vznikl v
blízké kovárně v domě č. 172. Vyhořelo sedm domů v západní části
ulice - Erbenův domek unikl jen o vlásek.
Josef Erben byl
nepochybně úspěšným řemeslníkem i obchodníkem. A tak si v roce 1834
kupuje dům na náměstí č. 11 a roku 1837 č. 174 prodává.
Novým majitelem se
stává František Brzek z Poličan, který dům koupil za 500 zlatých.
Dlouho si ho však neponechal a už roku 1841 ho prodal Janu Bochovi z
Rohoznice. Prodělal - dostal 456 zlatých. V majetku Jana Bocha byl
domek 18 let a prožil s ním tragický rok 1846. A měl opět štěstí -
katastrofický požár ze 17. června se ulici pod farskou zahradou jako
zázrakem vyhnul - ačkoliv shořelo celé náměstí i domy v Hoření ulici
a v uličkách pod ní, přes farskou zahradu oheň nedosáhl.
Roku 1859 Jan Boch
prodává za 462 zlatých Janu Mejtskému a ten v roce 1872 Františku
Kňourkovi. Od té doby už domek zůstal v jedné rodině.
František Kňourek
byl šafářem v Miletínském zámku. Poté co panství koupila hraběnka z
Thun-Hohensteinu, která dala zámek k dispozici správě panství a
velkostatku ( ale např. se zde i pálil líh ) odešel pracovat jako
poklasný na panský statek v Miletínku a v roce 1872 investoval do
vlastního hospodářství. Poté co ovdověl, ujala se domu v roce 1896
jeho dcera Josefa. A ta ho, zřejmě před svým odstěhováním z
Miletína prodala v roce 1919 bratrovi Janu Kňourkovi, žijícímu v
Praze.
Jan Kňourek ho však
nepoužíval. Pronajal ho - přední světnici své neteři Anně a jejímu
manželu Františku Rejlovi, pokojík vzadu slečně Marii Andrsové. A
když v roce 1922 zemřel prodala vdova Anastazie Kňourková manželům
Rejlovým celý domek nadobro. Stále jim však zůstala jen přední
místnost, kde se museli Rejlovi i se svými třemi dětmi nějak
srovnat. "Teta" Andrsová zůstala ve svém podnájmu. (Pro zajímavost:
v sousední roubence č. 175 žilo v té době šest lidí - dělník Jakub
Nosek s manželkou a čtyřmi děti. Na druhé straně, v jen o něco málo
větším č. 173 žilo ve třech místnostech celkem 8 obyvatel - kromě
šestičlenné rodiny Jana Hamana zde žila z dobročinnosti majitele
stará nemajetná posluhovačka Františka Koutová a v podnájmu ovdovělá
dělnice Helena Pečenková - tehdejší venkovská životní úroveň se
skutečně s dneškem nedá srovnávat)
František Rejl dům
zvelebil. Šindelovou střechu zakryl lepenkou a v roce 1933 provedl
zásadní rekonstrukci, když nechal zbořit starou pekařskou pec a
původní černou kuchyni, vyzdít chlév vedle komory u západní stěny
domu. Neméně pečlivě se věnoval zahradě. Na jaře 1941, poté co
vichřice v noci ze 7. na 8. dubna vážně potrhala lepenkovou krytinu,
proběhlo pokrytí střechy moderním eternitem. V té době byl ale
František Rejl už vážně nemocen a záhy zemřel. Anna Rejlová stačila
pak jen na nejnutnější opravy a tak největší změnou té doby bylo
vybudování WC na počátku 60. let. Zemřela v roce 1969 a domek
připadl jejím třem dětem.
Jelikož domek nebyl
od roku 1969 trvale obýván, pomalu chátral. Na přelomu 80. a 90. let
byl téměř v havarijním stavu. Proto bylo potomky Anny Rejlové
přikročeno k sanaci stěn napadených dřevokaznou houbou, k
rekonstrukci podlahy v přední světnici i dřevěného štítu.
V roce 1992 se stává
jediným majitelem vnuk Jan Hlavatý, který od té doby pokračuje v
rekonstrukci domku. V roce 2008 předává svému synovi Janu Hlavatému
mladšímu.
|
