Miletín za květnové revoluce

1945

   Následující text chronologicky popisuje události revolučního týdne v květnu 1945, tak jak proběhly v městě Miletíně. Jeho cílem není hodnotit, nebo odsuzovat. Čtenář by neměl zapomenout, že k uvedeným událostem došlo po pětileté nacistické okupaci českých zemí, po období německé hrůzovlády, která stovky nevinných občanů uvrhla do vězení, nebo poslala na smrt, jiným pro výstrahu. Všechny revoluční činy jsou tak do jisté míry ospravedlnitelné.

   Od prvních týdnů pětačtyřicátého roku bylo zřejmé, že konec války se nezadržitelně blíží. Městem začaly pravidelně projíždět kolony německých uprchlíků, převážně z Polska, jedna skupina asi 50 “národních hostů“  byla v Miletíně ve druhé polovině února ubytována. Stále častěji byla využívána pracovní povinnost a mladí muži byli odváděni na zákopové práce, mnohdy až na Moravu – z Miletína byli posláni do Lipníka nad Bečvou. Z obdobných důvodů  byla vedena centrální evidence všech lopat, motyk a krumpáčů. Vzápětí k Miletínu dolehly i bezprostřední ozvěny válečných operací. V den bombardování Drážďan a Prahy, 14. února, se brzy odpoledne u Hřídelce za Lázněmi Bělohradem zřítil americký bombardér  B-17 G „Létající pevnost“. Většina členů posádky záhy padla do zajetí, dvěma letcům se podařilo uprchnout. V noci z 15. na 16. února se však dobrovolně vzdali v Rohoznici neozbrojené občanské hlídce CPO a druhý den byli z Miletína odvezeni německým četnictvem.

   Dvacátého února byl do Miletína přistěhován armádní sklad a výdejna sanitního materiálu „Sanitätsmaterialausgabestelle Nr.24“. Byl to jeden ze čtyř centrálních zdravotnických skladů, který ustupoval s Schörnerovou armádou z Polska, nejprve do Trutnova a nakonec do Miletína. Jako hlavní skladiště Němci zvolili prostornou budovu školy,  velitelem byl německý vojenský lékař - nadporučík , strážnímu oddílu asi třiceti mužů velel poddůstojník v hodnosti šikovatele, jménem Pritsche. Kromě nich zde působili němečtí zdravotníci, sestry a úřednice, provoz skladiště si rovněž vyžadoval trvalé zaměstnání dvanácti místních lidí. 

   V březnu se fronta přiblížila natolik, že se německá armáda začala opevňovat i v bezprostředním okolí Miletína. V Bažantnici a „U roklí“ byly naplánovány zákopy a posty pro děla a kulomety, ale především tzv. „Panzersperre“, protitankové zábrany přímo v ulicích města. Jejich stavba byla jednou z obecných defensivních akcí ustupující okupační armády a na jaře 1945 se tak tyto uzávěry staly charakteristickým prvkem v ulicích mnoha českých měst a obcí. Jednalo se o mohutné překážky ze silných kmenů, ukotvené hluboko do země a vyplněné kamením a hlínou. Zabíraly celou šířku ulice, ponechávaly jen na okrajích úzké chodníky pro pěší a uprostřed průjezd na šířku vozidla, který se dal snadno a rychle napříč zatarasit připravenými kládami. Dva metry vysoká přepážka spolehlivě zabraňovala průjezdu jakéhokoliv automobilu, obrněného vozu, nebo tanku. V miletínských ulicích jich mělo být vybudováno celkem osm, dokončeno jich bylo šest - v ulici Jiřího z Poděbrad před vjezdem na náměstí, v ulici Václava Hanky (dnes ul. 10. května) na výjezdu z náměstí a největší zátaras na Parkáni, před věží. Dvěma zábranami byl uzavřen severní konec Barákovy ulice a jednou vjezd do města od Lázní Bělohrad, před mostem „U roklí“. Stavbu řídili tři němečtí ženisté, na práci byla nařízena pracovní povinnost místních mužů, na přelomu dubna a května byly zábrany zhruba dokončeny a připraveny k uzavření.

   Byl nejvyšší čas. Od poloviny dubna už lidé slýchali od severu vzdálenou střelbu, 23. dubna pak hřměla dělostřelba od severovýchodu celý den. Zemědělci urychleně dokončovali jarní práce, obchodníci se zbavovali zásob. Prvního května oznámil rozhlas Hitlerovu smrt. Padl Berlín, Spojenci se setkali na Labi a většina Němců a jejich přisluhovačů v Protektorátu už sledovala jen jediný cíl – zachránit sebe sama a uprchnout před blížící se Rudou armádou.

   K prvním revolučním, protiněmeckým projevům na severovýchodě Čech došlo 2. května – v některých městech se rozšířily zprávy o převratu a spojeneckých osvoboditelích. V Jičíně proběhly protiněmecké demonstrace, proti kterým okupační moc  ještě tvrdě zakročila. V Semilech se už odbojáři pokusili převzít veřejnou správu. Příštího dne se nepokoje rozšířily do Nové Paky, Jilemnice, Turnova, Železného Brodu, Vysokého i jinam. Docházelo i k prvním ozbrojeným střetům. Na nádraží ve Staré Pace byl přepaden a po krátkém boji odzbrojen vlak s německými vojáky. Ke konfliktu došlo i v Lomnici nad Popelkou. Ve větších městech však Němci zvýšili pohotovost a dále ovládali situaci. Čtvrtého května však už po celém kraji hromadně vznikaly bojové partyzánské skupiny, které přepadaly a odzbrojovaly jednotky wehrmachtu a německého četnictva. Ve městech začínaly pracovat Revoluční Národní Výbory. Nová Paka se ocitla, i když nakrátko, v českých rukách, podobně jako Lázně Bělohrad. Revoluční události tak poprvé dosáhly až k Miletínu.

          pátek, 4. května

   Zpráva o převratu v Lázních Bělohradě se rychle dostala do Miletína, kde si místní obyvatelé začali šuškat, že partyzáni jistě brzy přijdou i sem. A skutečně – partyzáni sovětského majora Nikolaje Vorotnikova už vyzbrojovali obyvatele v Bělohradě a chystali se k případné obraně města. Sháněli zbraně, i po okolí. Vydali se na Vřesník, kde chtěli odzbrojit pracovní četu Vlasovců, poté pokračovali do Miletína, kde očekávali u německé posádky ve škole bohaté skladiště zbraní. Do města dorazila skupina asi šesti ozbrojenců kolem 15. hod. Pokusili se nejprve s feldvéblem Pritschem vyjednávat, pak vyhrožovali – Němci však zatím nehodlali v nejmenším ustoupit. Třesklo několik výstřelů, feldvébl byl zraněn na ruce, partyzáni se rychle stáhli a zmizeli z Miletína. Kolem školy se shromáždil dav zvědavců, který muselo v klidu udržovat četnictvo. Němci se obávali útoku ze strany civilistů, vystupňovali  pohotovost a poslali žádost o posilu. Ta dorazila v podvečer, kdy přijel do Miletína ze Dvora Králové osobně okresní hejtman Dobisch s ozbrojeným doprovodem a vyhlásil pro následující noc výjimečný stav. Až do rána chodily ulicemi ozbrojené hlídky.

   Antonín Pospíšil, řídící učitel na Vřesníku, který dosud vedl odbojovou skupinu, mj. podporující uprchlé ruské zajatce skrývající se v okolních lesích, začal ve spolupráci se štábním strážmistrem Karasem z místní četnické stanice budovat bojovou partyzánskou jednotku. Jejími členy se rychle stala řada občanů Vřesníku a okolních osad, několik uprchlých zajatců a přibližně dvacítka Vlasovců, kteří dezertovali z pracovní jednotky. Přes svého bratra Karla měl Pospíšil dobré spojení i na další skupiny v okolí Dvora Králové a v Hořicích. První akcí nově postaveného oddílu se stal pokus o zajištění známého udavače Bohumila Vágenknechta z Tetína. Ten však už nebyl doma. Včas uprchl do lesa a brzy ráno následujícího dne vyhledal azyl u německé posádky v Miletíně.

          sobota, 5. května

   Po událostech předchozího odpoledne všeobecně stoupalo napětí a většina obyvatel cítila, že dlouho očekávaný zvrat právě přišel. Lidé opouštěli svá zaměstnání, postávali na ulicích, diskutovali a netrpělivě čekali na každou novou zprávu. Ta zásadní přišla půl hodiny po poledni, kdy začal pražský rozhlas volat o pomoc. V Miletíně se spontánně začalo  s ničením německých nápisů a na budově pošty čp. 100 se záhy objevil československý prapor.

   Němečtí vojáci drželi od včerejška stále plnou pohotovost a když se kolem 13. hodiny pokusilo několik místních mužů proniknout do školy boční brankou přes obecní dvůr, okamžitě je se zbraněmi v rukou zahnali zpět. Občané se shromáždili před radnicí, představitelé nově vzniklého Národního Revolučního Výboru (NRV), bývalý ředitel školy Josef Špringer a velitel hasičů Josef Laušman, se je z oken radnice snažili uklidnit a organizovat. Velitel miletínské četnické stanice, vrchní strážmistr Bohumil Hošek odešel s jedním ze svých mužů, štábním strážmistrem Farou jako tlumočníkem do školy, aby zahájil oficiální vyjednávání s Němci. Ti už byli dnes přístupnější, mj. zásluhou miletínského farního administrátora P. Františka Reslera, který se již nějakou dobu jako kněz s několika členy německé posádky stýkal a podařilo se mu je i do jisté míry přesvědčit, aby upustili od provedení rozkazu, který jim nařizoval v případě ústupu vyhodit školu do povětří. Nyní si tedy Němci vzali půl hodiny na rozmyšlenou a poté dohodli s oficiálními vyjednavači, zejména Hoškem, Špringerem a Reslerem podmínky, za kterých se vzdají. Tou hlavní podmínkou byl, po složení zbraní, volný a bezpečný odchod vojáků a německého personálu z Miletína až na nedalekou hranici Říše.

   O 15. hodině odevzdali Němci část pušek, nastoupili do náklaďáků a s doprovodem českých četníků a dobrovolníků se vydali na cestu ke Chroustovu. Na hrázi za mlýnem, před poslední protipancéřovou uzávěrou, odevzdali zbytek zbraní a podstoupili konečnou prohlídku aut. Při ní byl  překvapivě v jedné z beden nalezen udavač Vágenknecht, který se s Němci pokusil dostat do bezpečí. Lidé ho hnali zpět do Miletína; před lynčováním a oběšením na lípě na náměstí ho zachránili četníci, kteří ho pak večer dopravili s ostatními zatčenými kolaboranty do vězení Okresního soudu v Hořicích.

   Kolona vozů nyní již nerušeně pokračovala směrem k Chroustovu a dále až na hranici,  po silnici k Zvičině a Horní Brusnici. Zde byli Němci propuštěni a odjeli na Zvičinu. Ve městě byla z dobrovolníků sestavena domobrana vyzbrojená ukořistěnými zbraněmi. Začala okamžitě držet hlídky u pancéřových uzávěr v ulicích a ještě večer se jí podařilo zadržet auto s několika dalšími vojáky z místní posádky, kteří se do Miletína vraceli ze služební cesty v Hronově a o posledních událostech nic nevěděli. Mezi nimi byl i pražský Němec, v civilu teolog, Dr. Julius Hevera. Všichni byli odzbrojeni, ale nechána jim volnost pohybu. Dohled nad školou převzali dobrovolní hasiči, Červený kříž preventivně zřídil v přízemí farní budovy samaritskou ošetřovnu.

          neděle, 6. května

   Ještě v noci se podařilo domobraně dopravit do Miletína další zbraně, získané v Hořicích. Pak však, během dopoledne, začaly přicházet první špatné zprávy - povstání ve Dvoře Králové selhalo, Lázně Bělohrad byly opět pod německou vládou a v Hořicích se bojovalo v ulicích. Nad jihozápadním horizontem stoupal hustý, černý kouř z hořící Hirschovy továrny.

   Miletínští revolucionáři postupně přehodnotili šance, jaké by měla domobrana v případě německého útoku proti městu. Proto, po zvěstech o německých posilách, které táhly od Dvora Králové k Hořicím, v průběhu odpoledne poschovávali ukořistěné zbraně a většina uprchla do lesů. Několik místních se připojilo na Vřesníku k Pospíšilově jednotce, která už tou dobou čítala 40 – 50 mužů. Město opustila rovněž posádka četnické stanice, velitel Hošek se dvěma četníky se ukryli v Bažantnici a nocovali v lesovně, ostatní na samotách v okolí. Protipancéřové zábrany byly otevřeny a improvizované překážky v Rohoznici uvolněny. Ulice se vylidnily, na stráži u školy zůstali pouze hasiči.

   Patrně během dopoledne bylo do Miletína přivezeno německé štábní auto, které ukořistili partyzáni až u Vilantic. Odevzdali ho původně domobraně v Bílých Poličanech, tam se ho však ve strachu z odvety rádi zbavili a radši ho poslali spolubojovníkům do Miletína. Dobře udělali – hned odpoledne přijelo z Velichovek komando SS, aby auto získalo zpět. Místní je navedli k Miletínu, ale naštěstí zachovali rozvahu a obratem Miletín telefonicky varovali. Němci sebou vzali četnického strážmistra Josefa Bartoše jako rukojmí a pokračovali v cestě.

   V Miletíně zatím vládla nervozita a dobrovolní hasiči se svým velitelem Josefem Laušmanem, kteří zůstali jedinou organizovanou skupinou ve městě, měli starostí nad hlavu. Nikdo z nich totiž neuměl pořádně německy a už vůbec si neuměl představit, jak se esesáci zachovají a jestli se nebudou mstít. Rozhodli se tedy pro jedinou nadějnou variantu – zbavit se nebezpečného auta a zapřít, že kdy v Miletíně bylo. Některý odvážlivec ho rychle odvezl po chroustovské silnici až k lesu a tam ho odstavil do příkopu. Laušman pak požádal faráře Reslera aby tlumočil, ten ještě přizval ráno odzbrojeného Dr. Heveru, který jako kněz měl rovněž zájem na nekonfliktním řešení. Kromě toho mluvil bezvadně česky a přislíbil proto veškerou pomoc. Poté se všichni odebrali na náměstí a čekali. Němci dorazili kolem šesté před četnickou stanici, sestoupili z náklaďáku, rozestavěli  kulomety a obsadili náměstí. Chvíli marně hledali místní četníky, pak oslovili Reslera s Laušmanem. Vyhrožovali, že pokud jim auto nebude okamžitě vráceno, budou z kulometů ostřelovat ulice. Po krátké diskuzi se Resler zmínil, že asi před hodinou jel na kole z Úhlejova a auto v lese viděl. Němci uvěřili, Reslera i s Laušmanem vzali sebou a odjeli na udané místo, kde skutečně hledaný automobil našli. Oba rukojmí opět vysadili v Miletíně, místo nich naložili zvědavé studenty Karla Mikeše a Bohumila Veselého a odjeli zpět do Velichovek. Rukojmí propustili bez úhony u Lanžova. Noc proběhla v klidu, nicméně většina obyvatel žila ve strachu a bála se vyjít na ulici, protože se proslýchalo, že prý Němci opět obsadili školu.

          pondělí, 7. května

   Němci z miletínské školy byli zatím již druhým dnem na Zvičině prakticky odříznuti od okolního dění. Teprve v neděli večer, nebo v pondělí ráno se jim podařilo získat spojení s velením v Trutnově a dosáhnout toho, aby byla z posádky v Hronově do Miletína vyslána náhradní strážní jednotka. Zároveň se, aby před nadřízenými ospravedlnili svůj sobotní odchod z Miletína, sami pokusili vyjednat s miletínskými odbojáři svůj návrat do města a vrácení všech zbraní. Poslali proto, kolem desáté hodiny, do Miletína písemné ultimatum a vyzvali k novému jednání.

  Miletínští vyjednavači odjeli na schůzku, která měla proběhnout na protektorátní hranici nad Chroustovem, krátce po poledni. Předtím ovšem informovali o výhružce Pospíšilovy partyzány na Vřesníku a zřejmě je i požádali o ochranu proti případnému útoku Němců. Partyzáni si proto z ukrytých zásob doplnili výzbroj a během odpoledne vyrazili ze své základny v Mikulkově stodole ve Vřesníku na pochod ke Chroustovu. Přibližně kolem 16. hodiny dorazili lesem ke chroustovské silnici a rozložili se kolem jedné ze zatáček.

   Parlamentáři obou stran se setkali na silnici pod kopcem Vyšehradem kolem 13. hodiny. Českou skupinu vedl P. Resler, německou feldvébl Pritsche. Roli prostředníka sehrál opět Dr. Hevera. Diskuze byla dlouhá – Němci vyhrožovali, že nebudou-li vráceny zbraně a předán nazpět sklad léčiv, budou Miletín ostřelovat. Češi se bránili, že zbraně v Miletíně nejsou, že si je všechny odnesli cizí partyzáni z lesů. Vyjednávání tak nevedlo k žádnému výsledku a obě strany se vrátily ke svým.

   Po návratu do Miletína vyjednavači zjistili, že školu mají opět v moci Němci - do města už totiž dorazila náhradní strážní jednotka z Hronova. Resler, opět s prostředníkem Heverou, tedy navštívili velitele, aby zjistili jeho další záměry. Ty byly prosté – spojit se s původní posádkou na Zvičině a zařídit její návrat. Hevera poté slíbil Reslerovi, že i nadále bude jednat ve prospěch Miletínských a v zájmu nekrvavého předání moci a zůstal ve škole u svých. Později odpoledne odjel s částí strážní jednotky na Zvičinu.

   Přibližně v té době zazněla z rozhlasu dlouho očekávaná zpráva o německé kapitulaci. Zanedlouho přijel do školy na motocyklu šstržm. Karas z Vřesníku s odzbrojeným německým vojákem jako tlumočníkem a rychle se mu podařilo přesvědčit stráže, aby složily zbraně. Skladiště tak skončilo definitivně v rukách československého odboje.

   Velitel náhradní strážní jednotky se na Zvičině pravděpodobně domluvil s Pritschem na návratu původní posádky. Zorganizovali dopravu, posádka se měla ještě večer vrátit do Miletína. Strážní jednotka se pak jako první, kolem sedmé hodiny večerní, vracela zpět. Projeli Chroustovem  a pokračovali lesem dolů k Brodku a Miletínu - nikdo z vojáků netušil, že pár set metrů od obce číhají po obou stranách vozovky Pospíšilovi partyzáni. Náhle vystoupil ze stínu proti autu muž s bílou vlajkou v ruce – byl to Antonín Pospíšil. Snad chtěl Němce jen zastavit a zajmout. Nečekaně se však ozvala ohlušující rána a před Pospíšilem vybuchl granát. Učitel se zhroutil k zemi a partyzáni spustili divokou palbu...

   Průběh bitky pod Chroustovem je dodnes zahalen tajemstvím, není ani jasné, která strana boj vyprovokovala. Když střelba utichla, zůstalo kolem silnice ležet třináct mrtvých těl. Jedenáct patřilo Němcům, jedním z nich byl i Dr. Hevera. Na straně partyzánů zůstali dva mrtví – velitel skupiny Antonín Pospíšil a Emil Plecháč z Bukoviny. Střelba zburcovala široké okolí, na místo dorazila spousta lidí, přijel i obvodní lékař doktor Buchar a dorazili miletínští četníci. Těla Pospíšila a Plecháče odvezli do Miletína, pro pobité vojáky vykopali obyvatelé nedalekého Brodku společný hrob. Všechno ve spěchu – nikdo netušil, kolik aut s Němci má vlastně ještě přijet.

   Vítězní partyzáni, po ztrátě velitele nepříliš organizovaní, spěchali okamžitě do Miletína zlikvidovat zbytek Němců ve škole a zmocnit se skladu. Přišli pozdě – škola už byla zajištěna. Několik Vlasovců, vedených rozvášněným drogistou Karlem Trunečkem však dál hledalo po městě zbylé nepřátele. Dostali se až na faru, kde byl v ošetřování jediný z Němců, kterému se podařilo během bitky pod Chroustovem uprchnout, zraněný feldvébl zdravotní služby Siegfried Krüpe. Přes protest faráře Reslera ho vyvedli ven a ještě ve dveřích fary krátkou dávkou ze samopalu popravili. Stejně dopadl o něco později německý desátník Max Schneider, který byl odzbrojen už před dvěma dny společně s Heverou a čas čekání na konec války trávil v Mikešově hostinci. Popraven byl kousek od Mariánského sloupu na náměstí. Miletín byl očištěn. Část partyzánů se vrátila na Vřesník, většina lidí z domobrany do svých domovů. Zbytek noci uběhl v klidu.

          úterý, 8. května

   Původní miletínská posádka, toho času na Zvičině, která se nepochybně záhy dozvěděla o přepadení pod Chroustovem, vše ohlásila velení. V úterý ráno byla vyslána nová jednotka, četa o přibližně 50-ti mužích, která se měla pokusit získat opět školu zpět. Přijela ze směru od Zvičiny, sedm mužů dobře vyzbrojené miletínské domobrany pod velením vrchního strážmistra Hoška je však už očekávalo u pancéřové zábrany na okraji města. Po prudké přestřelce, která však nezpůsobila ztráty, ani škody, vyzvali sami Němci k vyjednávání. Žádali opět vrácení zbraní, propuštění zajatých vojáků a vydání skladu, nebo bude Miletín ostřelován dělostřelectvem. Ostrá debata však opět k ničemu nevedla a obě strany se za klidu zbraní rozešly – pár hodin před příměřím už zřejmě ze strany Němců chyběla vojenská iniciativa. Přestřelka však vyvolala paniku v přilehlé části města, mnoho obyvatel z Komenského a Arnoldovy ulice opouštělo své domovy a hledalo úkryt v jiné části města. Blízká střelba však byla slyšet také z druhé strany, od nedalekého Kačírku, podobně jako vzdálenější ozvěny výbuchů od Chlumů a Ostroměře, kde všude probíhaly prudké boje partyzánů s ustupujícími německými jednotkami.

   Kolem deváté hodiny přijelo na náměstí šest kolových tanků typu M8, americké, tzv. Velichovské Mise. Přestože řada místních od nich očekávala pomoc a ochranu, Američané se jen zeptali na cestu k Jaroměři, na náměstí se otočili a odjeli. V té době se už do Miletína stáhli pod vedením Karla Pospíšila partyzáni z Vřesníku a nastěhovali se do školy. NRV vyhlásil mobilizaci a ukořistěnými zbraněmi vyzbrojil další domobrance. Když pak přišla kolem desáté hodiny zpráva, že od Bílých Poličan přijíždí početná německá jednotka, bylo po ruce dost odhodlaných ozbrojenců, připravených k boji. Rozložili se v okolí mostu do Rohoznice, obsadili uzavřený zátaras před mostem a zahrady okolo silnice.  Zanedlouho přijeli vojáci asi na čtyřech nákladních autech a vida zátarasy a jejich obránce, pokusili se vynutit si bojem průchod Barákovou ulicí. V rozpoutané bitce padl tesař František Studený z Rohoznice, na německé straně nebyly žádné ztráty zaznamenány. Náhle se vrátil jeden z amerických tanků, zasáhl do boje a nechal utichnout palbu. Část Němců, která měla pojízdné náklaďáky dostala možnost odjet, ostatní byli odzbrojeni, zajati domobranou a zavřeni ve škole.

   Američané pak ještě před odjezdem varovali místní obyvatele, že se blíží silné frontové jednotky, které se před tím, než začne o půlnoci platit příměří, snaží ustoupit co nejdál na západ a aby jim nebyl v žádném případě kladen odpor. NRV vydal instrukce obyvatelstvu, aby zůstávalo doma, partyzáni se stáhli zpět do školy a zátarasy v ulicích byly otevřeny. Kolem poledne se pak objevily první skupiny těžce ozbrojených, unavených a špinavých, ale stále ostražitých vojáků. Projížděly městem na západ k Jičínu, nebo uhýbaly k Hořicím a dál k Ostroměři. Ve městě jim s vyjímkou drobných incidentů v Rohoznici nebyl kladen odpor.

   V podvečer zapálily ustupující jednotky na kopci Tašenberku nad Miletínem několik nepotřebných vozidel. To vzbudilo opět obavy obyvatel z okolí, kteří se báli exploze munice – k žádnému vážnému výbuchu však nedošlo.

          středa, 9. května

   Po celý den projížděly městem různě velké jednotky poražené armády, nejdřív převážně k západu, později spíš k severu do Sudet, ve snaze dostat se když ne k Američanům, tak aspoň na domácí, německé území. Místní domobrana sledovala jejich pohyb, menší skupiny odzbrojovala, větší nechala volně projet. Němcům byly odebírány kromě zbraní a cennější výstroje především dopravní prostředky – ve dvoře velkostatku se tak v průběhu dne nahromadilo několik desítek automobilů a vozidel všeho druhu.

   Velitelem skladiště byl formálně jmenován šstržm. František Fara. On, a NRV vůbec, tam však měli jen slabou autoritu, která stačila sotva pro dohled nad ukořistěnými zásobami. Jinak zde vládli partyzáni. Jejich štáb rozhodoval o všech vojenských záležitostech i osudech zajatých Němců. Během dne tak bylo ve škole popraveno několik vojáků, kteří, když viděli, že ostatní německé jednotky volně projíždějí, dožadovali se také propuštění.  Fungoval zde též improvizovaný partyzánský soud – před ním stanuli mj. velitel Volkssturmu továrník Pech z Brusnice s jedním svým společníkem. Rozsudky vykonávali Vlasovci přímo na hřišti na školním dvoře, někteří popravení byli pohřbeni na hřbitově, další patrně přímo na školní zahradě. V okolních lesích se stále střílelo, partyzáni pronásledovali rozprchlé vojáky a vyřizovali si účty se skutečnými i domnělými kolaboranty. V Rohoznici byla povražděna pětičlenná rodina Němce Františka Otteho.

   Většina obyvatel však už žila radostným očekáváním příjezdu Rudé armády, která, podle zpráv z rozhlasu právě osvobodila Prahu. Město bylo slavnostně vyzdobeno. Z ukořistěných zásob léčiv byla zásobena hořická nemocnice, jedno nákladní auto se zdravotnickými potřebami odjelo také do Prahy.

          čtvrtek, 10. května

   Kolem 15. hodiny odpolední přijelo do Miletína ze směru od Dvora Králové první auto Rudé armády. Důstojníka, který z něj vystoupil, přivítal nejprve vrchní strážmistr Hošek, poté oficiálně vojenský velitel města a předseda NRV Josef Špringer. Rudoarmějci pak pokračovali dál k Hořicím. Celé odpoledne projížděly městem sovětské jednotky za nadšeného zdravení a vítání obyvatel. Teprve k večeru se některé z nich zastavily v Miletíně k přenocování, dorazila také četa tanků, která zaparkovala na mokré louce „u Oštipce“ a důkladně ji rozjezdila.

   Celý Miletín byl plný sovětských vojáků, náměstí a každá volná plocha zaplněna jejich auty, povozy a technikou. V zámku se ubytoval štáb v čele s generálmajorem Iljou Ivanovičem Jastrebovem. Vojsko i obyvatelé se celou noc bavili a oslavovali, málokdo šel toho večera spát.

   Jedenáctého května pak nadešel čas rozloučit se s padlými revolučními bojovníky. Na náměstí před radnicí byl upraven velký smuteční katafalk ozdobený květinami a nápisem: „Nezemřeli jste – žijete!“ Na něm byly uloženy rakve s padlými Antonínem Pospíšilem, Emilem Plecháčem a Františkem Studeným, u nich stály čestné stráže spolubojovníků. O půl jedenácté začala slavnostní tryzna. Účast byla velká, náměstí zcela zaplněno. Po celé dopoledne i po celou dobu obřadu projížděla náměstím všemi směry sovětská vojska.

Sestaveno podle kronikářských zápisů, archivních dokumentů a dobových svědectví. Prosím pamětníky a majitele dalších archivních materiálů aby je podle svých možností doplnili dalšími informacemi a svými vzpomínkami. Děkuji.

Jan Hlavatý