|
Zde si namluvil dceru perníkáře
Erbena Annu a tak se na své druhé působiště do Červené Třemešné
stěhoval již s manželkou. A zde se jim také 5. prosince 1882 narodil
syn Josef. Rodina se později rozrostla ještě o dceru Blaženu.
Josef Špringer mladší navštěvoval obecnou školu v Červené Třemešné a
v Lukavci, kam se rodina odstěhovala v roce 1888, když zde otec
převzal místo řídícího učitele. Poté absolvoval měšťanskou školu
v Hořicích a vyšší reálku v Hradci Králové, kde maturoval v roce
1901. Po doplňovací maturitě na učitelském ústavu působil až do
první světové války na obecných školách v Hořicích, Chodovicích a
v Dolní Dobré Vodě.
Hned v roce 1914 narukoval jako
poddůstojník jičínského 11. zeměbraneckého pluku, s nímž absolvoval
první, haličské tažení. V říjnu byl raněn do ruky a po vyléčení
sloužil v plukovní kanceláři. Pluk byl tehdy posádkou v uherské
Šoproni a v Uhrách zůstal Špringer až do konce války: po absolvování
důstojnické školy působil jako záložní praporčík a adjutant velitele
školy jednoročních dobrovolníků v Ostřihomi a v závěru války
v městečku Tatatóvároši u hranic dnešního Slovenska.
Po propuštění z armády
nastoupil nové učitelské místo v měšťanské škole chlapecké i dívčí
v Hořicích. Doplnil si odborné vzdělání kurzy technických předmětů
(rýsování, chemie, strojnictví) a zároveň se začal věnovat komunální
politice. Již v roce 1919 byl socialistickým blokem zvolen za
starostu Hořic, funkci vykonával do roku 1923 a pak znovu v letech
1927 – 1931 a 1936 – 1937 (prakticky se zde střídal s Antonínem
Rudlem). Za svůj politický úspěch považoval zejména výstavbu
moderních Hořic, realizaci Husova dětského domu, Invalidovny i
četných obytných domů. Aktivně se účastnil většiny společenských a
kulturních akcí své doby, mj. jako ředitel úspěšné Výstavy českého
severovýchodu v roce 1935. Spolupracoval rovněž s hořickým muzeem a
redigoval sborník vydaný k jeho 40. výročí v roce 1927.
V roce 1937 se odstěhoval do
Miletína, kde nastoupil místo ředitele obecné a měšťanské školy.
V Miletíně rovněž působil ve veřejných institucích a spolcích, mj.
jako starosta zdejšího Sokola. I to však přispělo k tomu, že byl po
německé okupaci v roce 1939 zbaven funkce ředitele školy a předčasně
penzionován. Jako veřejně činná osobnost a národní socialista byl po
celou válku veden okupační správou v patrnosti a dvakrát zatčen
Gestapem. Při svém prvním zatčení, v době heydrichiády 6. června
1942 se ocitl i v ohrožení života: byl totiž zatčen společně
s bývalým poslancem Josefem Stejskalem, který byl 9. června
popraven. Špringer byl 11. června 1942 propuštěn. Podruhé byl zatčen
21. září 1943, společně s dalšími dvanácti miletínskými občany,
kvůli triviálnímu udání ze „šeptané propagandy“. Téměř celá tato
skupina byla propuštěna během příštích dvou měsíců, Josef Špringer
26. října 1943.
Za květnové revoluce 1945 se
stal jako místní autorita a záložní československý důstojník
vojenským velitelem Miletína a na dva týdny předsedou Národního
revolučního výboru. Účastnil se vyjednávání s německou posádkou a
zejména považoval za svůj úspěch získání nedotčených zásob zdejšího
zdravotního skladiště. Po revoluci se vrátil jako učitel do školy,
učil však pouze do konce školního roku 1947 – 48, kdy musel
definitivně odejít do výslužby. V dalších letech proto působil jako
administrativní pracovník znárodněného Erbenova perníkářství,
zároveň však zastával různé funkce při Místním národním výboru a byl
velmi aktivním kulturním pracovníkem.
Již za války, kdy pracoval jako
referent a pokladník městského úřadu věnoval většinu volného času
své celoživotní zálibě, bádání o historii rodného kraje. Před lety
se v hořickém muzeu seznámil s rozsáhlým výpiskovým dílem Josefa
Ladislava Jandery, Poznámkami k dějinám města a panství Hořic
a v letech 1927 - 1928 sestavil jejich první přehledný obsah, který
později doplňoval. Za svého ředitelování v Miletíně vytvořil
rejstříky ke školním kronikám a brzy dospěl k rozhodnutí sepsat
všechny dostupné historické zprávy o Miletíně. V listopadu 1941 tak
začala vznikat jeho Kronika Miletína, města a okolí,
obsahující chronologicky seřazené zprávy od r. 874. Dovést jí
zamýšlel až do současnosti, stihl to však jen do roku 1918. Vzniklo
sedm svazků kroniky a dalších šest samostatných svazků rejstříků
k nim, celkem o více než osmi a půl tisíci stranách. K nim nutno
připočítat ještě koncepty rejstříků, přípravné výpisky a poznámky.
To celé dodnes představuje obdivuhodné dílo, kterému Josef Špringer
věnoval plných dvacet let svého života.
Jeho historický zájem byl však
mnohem širší i hlubší. Na MNV v Miletíně působil, nejprve
neoficiálně, od r. 1950 pak jako řádný městský a později i okresní
archivář. Miletín mu dodnes vděčí za záchranu a uspořádání
písemností městského archivu. Badatelsky se zajímal o řadu aspektů
regionální historie, například též o dějiny dělnického hnutí na
Hořicku. Především však jej přitahovaly život a doba slavného
miletínského rodáka (a vzdáleného Špringerova příbuzného) Karla
Jaromíra Erbena. Napsal a publikoval několik článku (zejména pro
Hořický obzor a vlastivědnou čítanku Pod Zvičinou), v roce 1946
sestavil sborník I. Erbenova Miletína Mateřídouška,
připomínající odhalení Erbenova pomníku v Miletíně v letech 1901 a
1945. Pokračování sborníku věnované Miletínu v době Erbenova dětství
však zůstalo jen v rukopise, stejně jako plánovaná miletínská
monografie Z dějin městečka Miletína a mnoho drobnějších
textů. Nepublikované práce tak v jeho pozůstalosti bohužel
převládají.
Badatelské činnosti se plně
věnoval až do samotného konce svého života. Jeho práce se uzavírala:
uspořádaný miletínský archiv předal okresnímu archivu, „útočiště“
v miletínském zámku musel opustit v souvislosti s předáním budovy
Ministerstvu zahraničního obchodu, které zde následně vybudovalo
internát. Nedlouho před svou smrtí si ještě postěžoval, že se musí
se svými poznámkami a zbytky archiválií uchýlit „do výměnku“ v jedné
místnosti v přízemí zámku. Tam také pokračoval v sepisování sedmého
dílu své Kroniky Miletína, postihujícím válečná léta 1914 -
1918. Dokončit jej již nestihl, zemřel náhle 12. září 1961. Jeho
popel je uložen v rodinném hrobě Erbenů na miletínském hřbitově.
Pod Zvičinou XXX, 2012, č. 5, s. 9 - 10. |
