|
Za první světové války sloužil v Uhrách a na
Balkáně, onemocněl vážnou plicní chorobou, která jej nakonec ještě
před koncem války přivedla domů jako částečného invalidu. Po vzniku
Československé republiky však byl opět povolán a účastnil se bojů na
Slovensku, ve kterých v roce 1919 zahynul jeho starší bratr Jan
Kučera. S ohledem na chatrné zdraví se po návratu do civilu v roce
1920 již nevrátil k řemeslu a pracoval v rodinném hospodářství. Když
se v roce 1926 vzdal funkce prozatímní městský kronikář, řídící
učitel ve výslužbě Jan Schrimpf, byla tato, s ohledem na nezájem
veřejnosti, nabídnuta mladému, právě třicetiletému Františku
Kučerovi. Dvaadvacátého dubna 1927 byl do funkce oficiálně
ustanoven.
Nepochybně to byla správná
volba. František Kučera i jeho bratr Josef, byli známí jako
milovníci historie a sběratelé památek. František Kučera se do práce
pustil s neskrývaným nadšením. Městskou kroniku přizpůsobil moderní
metodice, od roku 1928 rozděloval pečlivě zápisy podle věcného
hlediska. Zápisem z roku 1930 ukončil první miletínskou Pamětní
knihu, kterou založil Jan Nepomuk Lhota a příštího roku založil
novou. Účastnil se kronikářských kursů, za vedení kroniky byl
opakovaně oceněn. Jeho historická práce však měla daleko širší záběr
- sbíral historické zprávy o Miletíně, dělal výpisy z pozemkových
knih. Na počátku 30. let spolupracoval s dr. Antonínem Grundem a
sestavil pro jeho monografii o K. J. Erbenovi básníkův rodokmen.
V roce 1934 spolupracoval na přípravě Erbenovy výstavy v Hořicích,
v roce 1936 připravil podobnou v Miletíně. Publikoval v časopisech,
z posbíraných zpráv sestavil přehled majitelů jednotlivých
miletínských domů (Domy v Miletíně a jich majitelé, 1937). Později
spolupracoval z Josefem Špringerem při psaní jeho Kroniky Miletína,
realizaci dalších výstav (1946) a expozice muzea K. J. Erbena v čp.
5 a později v básníkově rodném domě.
Kroniku vedl
vytrvale a přes všechny obtíže a dobové tlaky si dokázal při jejím
psaní udržet poměrně objektivní odstup. Po dobu druhé světové války
byly městské kroniky zabaveny, Kučera je však vedl tajně dál, jeho
popis květnové revoluce 1945 je prvním pokusem o souhrnné zpracování
místních událostí. Přesto lze z jeho zápisů sledovat i vývoj
určitého vlastního politického náhledu na popisované události.
Zápisy z roku 1953 zdobí téměř celostránkové ručně kreslené portréty
J. V. Stalina a K. Gottwalda, v šedesátých letech však již převažuje
nezájem o politické věci, zatímco zápis za rok 1968 přináší naprosto
jasně vyhraněný postoj a dlouhý soupis protiokupačních hesel a
nápisů. Nedokončeným zápisem za rok 1971 jeho kronikářská činnost
končí.
František
Kučera obětoval Miletínu a jeho dějinám celý svůj život a stal se
tak jejich součástí. Byl miletínskou živoucí kronikou, pramenem
poznání a vzpomínek na dávno mrtvé miletínské spoluobčany. Neoženil
se, ani nezaložil rodinu. V roce 1971 se odstěhoval na čas do
Rudníku, aby se však brzy do Miletína vrátil. Zemřel 2. listopadu
1977, pohřben byl 7. 11. v hrobě své matky na miletínském hřbitově
(neoznačený hrob VI/100). Jeho bohatou dějepisnou pozůstalost, která
obsahovala mj. rukopisy a korespondenci Jana Nepomuka Lhoty,
písemnosti rodin Žábů a Erbenů, řadů unikátních obrazů a tiskovin,
bohužel potkal osud, známý z případů jiných dějepisců miletínského
kraje - Josefa Petery Třebihošťského, nebo Julia Hrdličky. Kučerův
nástupce v kronikářské funkci, Alois Kněžourek o tom napsal: „Žel,
že jeho sbírka, po jeho smrti se rozplynula pro nepochopení
pozůstalých a přece v jeho majetku byly písemnosti pro město Miletín
tak cenné...“
|
