Rod Rejlů z Úhlejova
 

Nejstarší kořeny rodu Rejlů v Podzvičinsku podrobně a objektivně zmapoval genealog Radek Adamec (stránky Radka Adamce - ZDE). Především z výsledků jeho práce vychází posloupnost čtyř nejstarších generací Rejlů.
Data z nejstarších matrik představují většinou data křtů a od skutečných dat narození se mohou o několik dní lišit.Též data úmrtí mohou představovat datum pohřbu. Tento rozdíl je však vzhledem k okolnostem bezpředmětný.
 

Mikuláš Rejl

Sedlák v Třebihošti zapsaný v nejstarším plošném přehledu obyvatelstva Soupisu poddaných podle víry z r. 1651. Ve vsi Třebihošť na poličanském panství je uveden sedmdesátiletý Nickaulaus Rayll, jeho padesátiletá manželka Anna a tři nejmladší děti Hans, Christoff a Nikolas. Všichni nekatolíci s nadějí na pokatoličtění. Byl jedním z největších sedláků ve vsi - podle Berní ruly měl v roce 1654 29 korců rolí ( asi 8,2 ha ), vesměs málo úrodných, dále " tři potahy, šest krav a sedm jalovic".
 

Jan Rejl

Oženil se 20.11.1701 s Annou Hákovou z Třebihoště a přesídlil na Úhlejov, kde začal hospodařit. Podle katastru z r. 1714 mu prý patřilo téměř 14,5 ha polí a luk. Známo je osm jejich potomků, vesměs narozených už v Úhlejově.
 

Jelikož mladší bratr Karel údajně opustil domov a dal se dobrovolně na vojnu, převzal úhlejovskou usedlost s přiděleným číslem popisným 5 Jiří. Jeho žena se jmenovala Alžběta a porodila mu čtyři známé děti.
 

Žil a sedlačil  na  rodinné usedlosti, která po přečíslování r. 1806 dostala čp. 10. Oženil se s podstatně mladší Annou Šedivou a měl s ní minimálně pět dětí. Manželka zemřela r. 1813 a on ve vysokém věku  r. 1825 v Úhlejově čp. 10.
 

Převzal usedlost v čp. 10 a stejně jako jeho předkové zde celý život hospodařil. Oženil se 2.6.1812 s Annou Mesnerovou, dcerou chalupníka z Třebihoště čp. 49. narozenou asi r. 1792. Měli celkem devět dětí. Manželka ho přežila o 21 let.
 

Nejstarší syn Jana a Anny je uváděn jako „půlsedlák“ v Úhlejově č. 10.  Zřejmě se musel podělit o  grunt s  některým ze svých sourozenců, v horším případě o něj přišel z finančních důvodů. Oženil se 22. 2. 1848 s Kateřinou Šubrovou (* 14.7.1815) z Borku č. 5. Měli tři syny, přežil však jen jeden.
 

Ačkoliv jeho předkové jsou uváděni jako sedláci, o něm se už píše jen jako o rolníku. Podrobnosti by se musely dohledat v pozemkových knihách, ale jeho finanční situace asi nebyla nejlepší. Oženil se 10. 2. 1874 s Marií Imlaufovou (4. 2. 1854 – 22. 9. 1919 - na fotografii), jedinou dcerou sedláka v Úhlejově čp. 18 a odstěhovali se do čp. 44. Společně měli čtyři syny. Někdy po narození toho posledního se ale rodina z dosud neznámých důvodů rozpadla (lze jen spekulovat - Rejl měl podle některých svědectví ještě jakousi mimomanželskou dceru). Nejstarší syn odešel za prací z rodného kraje a Marie se synem Františkem se odstěhovali do Miletína. Josef Rejl také opustil Úhlejov, odešel do Dolního Dehtova, kde žil v podnájmu a živil se jako tesař a kolář. Zemřel v hořické nemocnici. 
 

Kolem r. 1900 odešel za prací do nedalekého německého Saska.  Usadil se v městečku Grosspostvitz nedaleko Budyšína / Bautzenu a pracoval jako dělník v místní textilní továrně. Oženil se kolem r. 1905 s místní dívkou Emiliou Dittrichovou. Narodila se jim dcera, ale manželka záhy zemřela (+17.3.1907). Podruhé se oženil 4.2.1911 v Hostinném s Mariou Meissnerovou, Němkou z Mostek (28.1.1887 – 12.10.1959). Jejich společná dcera zemřela krátce po narození. Josef  přežil i dceru z prvního manželství a r. 1936 v Grosspostvitzu umírá.
 

František Rejl

Blízká a ctěná osobnost celé rodiny. Člověk obdařený nejen skvělými charakterovým vlastnostmi ale i člověk společensky aktivní s organizačním i uměleckým nadáním.
Navštěvoval miletínskou školu a po rozpadu rodiny odešel s matkou do Miletína, kde začal pracovat v továrně a matku podporoval. Matka žila u bratra, František  zpočátku jen v ubytovně pro dělníky. Vzhledem k okolnostem je pravděpodobné, že v letech 1909 - 1912 absolvoval vojenskou prezenční službu u 11. pluku zeměbrany v Jičíně.  Po vojně si udělal ještě specializační kurs pro textilní dělníky pořádaný hořickým průmyslovým muzeem, v němž osvědčil svoji manuální šikovnost a zručnost. Sblížil se s dávnou přítelkyní Annou Erbenovou, dcerou koláře z Miletína čp. 54, plánované svatbě však zabránila válka.

František narukoval hned v červenci 1914 a sice ke svému 11. pluku do Jičína. Zde strávil zbytek léta  a podzim. Na začátku zimy odjel pluk na ruskou frontu - tam byl František zřejmě poprvé raněn. Konec roku totiž strávil v lazaretu, kdesi v Uhrách. V lednu se vrátil do Jičína, koncem února byl přeložen do Vysokého Mýta. Zde je zařazen k domobraneckému pochodovému praporu č. 504 a 20. června odjíždí na nově vzniklou italskou frontu. Po půlroce v zákopech byl opět zraněn (do levé ruky) a jaro r. 1916 trávil v lazaretu v korutanském Klagenfurtu. Po návratu k útvaru byl povýšen a umístěn v kuchyni. Koncem války v ní už velel, měl tři poddůstojnické hvězdičky a pod sebou několik kuchařů.
Po konci války, zhroucení Rakouska a založení republiky přešel se celým praporem do italské internace. V ní přetrpěl zimu a na jaře 1919 se stal s ostatními členem 43. pluku tzv. Druhé čsl. zahraniční armády, známé jako Domobrana z Itálie. V domobranecké uniformě se v létě vrátil do vlasti, několik měsíců si pobyl u pohraničního útvaru ve Žďárkách u Hronova, až byl na sklonku roku konečně demobilizován. Vrátil se do práce v továrně a hned 20. ledna 1920 se oženil s Annou.  Od Annina strýce si pronajali domek čp. 174, který r.  1922 koupili. A zde se jim narodili tři děti.
Ačkoliv byl František od r. 1936 v invalidním důchodu, nebránilo mu nic v aktivním životě. Působil v místních křesťanských  spolcích, výborně hrál divadlo a zpíval v kostelním sboru. Byl členem a funkcionářem tělovýchovného spolku  Orel a místní odbočky Lidové strany. Zvelebil svůj domek a zahradu. Trpěl však  vleklou tuberkulózou. Na začátku roku 1941 onemocněl ještě zápalem plic. Téměř dva měsíce strávil v hořické nemocnici, kde nakonec 29. května 1941 zemřel.
 

Žil v Praze, pracoval v různých redakcích a tiskárně a věnoval se svým uměleckým zálibám. Zůstal svobodný a bez potomků - "úhlejovská" linie rodu Rejlů tak vymřela po meči.
 

Provdala se r. 1948 za Jaroslava Hlavatého a s ním odstěhovala do Hradce Králové. Zůstala doma s dětmi a starala se o domácnost. Od dubna 2007 žije v penzionu pro seniory v Humpolci.
 

Provdala se r. 1943 za Oldřicha Janečka. Pracovala v dělnických profesích a službách. Roku 1980 ovdověla, dětí se nedočkala. Od r. 2001 žila v domově důchodců v Hořicích, aniž už poznávala své okolí.