Rozrod rodiny Lorencových ze Zábřezí čp. 25
 

Jan Lorenz

* ?

† před 1840

Prostý tkadlec na Hradišťském předměstí ve Dvoře Králové nad Labem. S manželkou Annou, roz. Smischekovou měl čtyři syny.
 

* 3. 8. 1803

Narodil se v ulici u Hradišťské brány čp. 49 ve Dvoře Králové. Převzal otcovu profesi, stal se tkalcem a barvířem. Oženil se 20. 8. 1833 s dcerou dalšího předměstského tkalce Antonína Tinuse Eleonorou (23. 2. 1807 - 25. 10. 1886), narodili se jim tři děti. Žil s rodinou v čp. 118 a zde i zemřel.
 

Vincenc Lorenc

* 12. 2. 1840

† 31. 3. 1912

Čeněk Lorenc se narodil v čp. 118. Opustil řemeslnou tradici rodiny, která neslibovala větší životní perspektivy a vyučil se sladovníkem. Snad pro vysokou konkurenci opustil rodné město a odešel kolem r. 1867 na venkov, do nedaleké Trotiny. Tam se nejprve nějakou dobu rozkoukával, přičemž se mu podařilo okouzlit a záhy přivést do jiného stavu dceru místního kantora Jana Weisse Aloisii (10. 4. 1847 - 15. 5. 1908). K dítěti se nepřihlásil, ale když zemřelo a Aloisie za pár měsíců otěhotněla znovu naplánovali svatbu. Konala se v Lanžově 28. února 1870. Předtím se ovšem Čeněk konečně zařídil pro sebe. Od eráru koupil i s pozemkem objekty zrušené kontribuční sýpky v Zábřezí, přestavěl dům a otevřel si hospodu. Ze Dvora přivezl do nového domova svoji ovdovělou matku a v příštích letech zplodil ještě dalších sedm dětí. Věnoval se rodině i podniku, choval včely. Až do konce života si zachoval vitalitu a ještě ve svých šedesáti letech začal jezdit na kole. Zemřel v Zábřezí 31. března 1912 na tuberkulózu.
 

Učila se švadlenou, strávila nějaký čas "na handlu", kdy se naučila výborně německy. Provdala se 20. 1. 1891 za perlařského faktora Antonína Mikeše (22. 9. 1867 - 5. 2. 1917). Pomáhala manželovi v obchodě a starala se o děti, kterých porodila celkem celkem devět. Žili v Zábřezí u rodičů, teprve v roce 1905 se přestěhovali do domu čp. 22 na miletínském náměstí. Zemřela tragicky, za ne zcela jasných okolností.
 

Provdala se r. 1915 za miletínského řezníka Františka Šimka (1888 - 1967). Měli hostinec a řeznictví v Miletíně čp. 10, později se odstěhovali do Doubravice. Závěr života prožila u dcery v Hajnicích. Dožila se téměř devadesáti dvou let.
 

Učil se ve Dvoře Králové a v Hostinném. Ihned po vypuknutím 1. sv. války byl odveden. Bojoval na ruské frontě a v říjnu 1915 padl do zajetí. V dubnu 1918 vstoupil do Čsl. legií a jako vojín 11. střeleckého pluku se zúčastnil řady bojů na trase Transsibiřské magistrály. V bitvě u Kujaše 7. července 1918 byl smrtelně zraněn a pohřben na místě do společného hrobu. Jeho jméno je uvedeno na miletínském památníku padlým v 1. sv. válce.
 

Ihned po 18. narozeninách byl odveden, válku přežil bez úhony. Oženil se r. 1920 s Růženou Klazarovou (1900 - 1977). Převzal po otci podnik i domácnost, později pracoval jako prodavač, nebo skladník. Aktivně se účastnil květnového povstání 1945.
 

Řezník. I on byl za války odveden, vrátil se s trvalými následky po zranění páteře. Oženil se r. 1928 s Boženou Polákovou (1906 - 1984). S živností začínal v Zábřezí, později převzal od švagra hospodu v Miletíně čp. 10. Následky válečných zranění přivodily jeho předčasný odchod ze života.
 

Provdala se r. 1923 za úředníka a později správce miletínské Občanské záložny Jana Heřbolta (1901 - 1940). Větší část svého dlouhého života se potom už věnovala pouze rodině. Dožila se úctyhodných 95 let.
 

Byla tělesně postižená, snad i proto zůstala celý život svobodná. Žila s rodiči, vedla jim domácnost a ve stáří o ně pečovala. Po otcově smrti zcela osaměla a zvolila dobrovolný odchod ze života.
 

Provdala se r. 1899 za železničního zřízence Josefa Resche (12. 8. 1869 - 23. 11. 1944). Kvůli manželově zaměstnání se často  stěhovali - žili v Pardubicích, Nové Pace, nakonec se vrátili do Dvora Králové. Žili si slušně, děti studovaly.
 

Učitel na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou. Jeho život a kariéra se zcela zvrátily po druhé světové válce.
 

Na svatbě sestry Matildy se seznámila se ženichovým bratrem Karlem Mikešem ( 13. 7. 1871 - 11. 6. 1953 ) a v roce 1900 se za něj provdala. Na děti však neměli štěstí - jejich jediná dcera záhy zemřela, další už Marie mít nemohla. Proto si po smrti sestry Matildy vzali s manželem   za   svého   jejího   nejmladšího   syna

Oldřicha. Žili nejprve u rodičů v Zábřezí, Mikeš měl živnost zavedenou v Doubravici. Teprve později se odstěhovali do Dvora Králové. Marie se dožila vysokého věku a dokud mohla, udržovala kontakt se všemi příbuznými.
 

Jediný syn Lorencových. Vychodil královédvorskou měšťanku, poté působil jako písař v Jaroměři. Na jaře r. 1900 získal místo kancelářského pomocníka u Okresního soudu v Brandýse nad Labem. Postupně se vypracoval na řádného úředníka, slibně se rozvíjející kariéru však přerušila nemoc. Rudolf trpěl plicní tuberkulózou a když si na jaře 1905 uhnal na kole zápal plic, nemoc už nemohl zvládnout.
 

Provdala se r. 1909 za čerstvého vdovce, bednáře v lihovaru Františka Stuchlíka (6. 12. 1877 - 12. 2. 1954). Porodila mu dvě dcery a když byl za války František odveden starala se o ně i o hospodářství v Miletíně čp. 127 sama. Po válce se dařilo lépe, ale nuzné válečné poměry se podepsaly na Vincinině zraví. Pomalu chřadla, až 17. 9. 1929 na zánět ledvin zemřela.
 

Vystudovala učitelský ústav, úvodní učitelskou praxi získávala na řadě škol hořického okresu. Na nich se také setkávala s kolegou Antonínem Břicháčkem ( 1908 - 1985 ) za kterého se po dlouhé známosti v roce 1945 provdala. Učila v Miletíně až do r. 1960, později ještě pracovala ve školní družině, dlouhou dobu dělala průvodkyni v rodném domku K. J. Erbena atd.
 

Po matčině smrti vedla otci domácnost, později pracovala jako dělnice. Provdala se r. 1944 za autodobpravce Josefa Jakla (1915 - 1966). Od otce převzaly rodinný dům, r. 1956 ho prodali sestře a odstěhovali se do Libonic. Poté co ovdověla žila ve společné domácnosti s mladším synem až do své smrti